Historie Odkazy Redakce Fórum

Opět něco mimosoudkového

3. února 2007, 10:36; autor: G4ndy
V poslední době mě ani tak nezaujala žádná hra, (zkoušel jsem v dosboxu starý ISHAR III, který příliš mou hráčkou duši nenadchl) jako jedna beletristická kniha od V. E. Frankla, zakladatele logoterapie - psychoterapeutického směru, který se pokouší nalézat SMYSL i v utrpení. Frankl v knize "...A přesto říci životu ano" popisuje své zážitky z koncentračních táborů a barvitě líčí skutečně mnoho dechberoucího. Dovolte krátkou citaci: (když už nás ve škole naučili citovat podle norem) ;-) "Když člověku nezbude už nic Klopýtáme tak ještě kilometry, brodíme se ve sněhu, kloužeme na zledovatělých místech, stále ještě se vzájemně podpíráme, zachycujeme a vláčíme dále. Nepadne už ani slovo, ale my v té chvíli víme: každý z nás teď myslí na svou ženu. Čas od času vzhlížím k nebi, na němž blednou hvězdy anedbo tam, kde za stěnou mraků začíná svítat. Ale můj duch je teď naplněn postavou, která je v něm zafixovaná onou strašně bdělou fantazii, jakou jsem v normálním životě vůbec nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak mi odpovídá. Vidím ji, jak se usmívá, vidím její vyzývavý vzpružující pohled, a ať tělesně nebo netělesně, její pohled teď září více než slunce, které právě vychází. Tu mnou projíždí myšlenka: Poprvé ve svém životě zakouším pravdu toho, co tolik myslitelů považovalo za trest: moudrost vydestilovanou z jejich života. Pravdu toho, co opěvovalo tolik básníků. Pravdu, že láska je nějak poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho posledního, toho krajního, co může vypovědět lidské myšlení, básnictví a - víra: vykoupení láskou a v lásce! Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený (byť i jen na okamžik), je-li ve svém nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka. V krajně tristní situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat vlastním přičiněním. V situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení. V takové situaci je člověk s to sám sebe naplnit milujícím pohledem, kontemplací duchového obrazu milovaného člověka, který v sobě nosí. Poprvé jsem byl ve svém životě s to pochopit, co se myslí, říká-li se: andělé jsou blažení v nekonečně láskyplném patření na nekonečnou Krásu..." (FRANKL, V. E. ...A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996. ISBN 80-7192-095-9)

Vložte nový komentář ke článku


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a k analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Budiž.