Londýňan Damon je synem Keitha (bývalého rockera, jehož kapela Soft Luminary byla jednou ze zakládajících kamenů žánru psychydelického rocku.) a Hazel. Rodina se přestěhovala do Colchesteru v pozdních letech sedmdesátých, mladý Damon byl ihned zapsán do hudebního kroužku (hrál na piano) a do dramatické akademie.

Graham, který se narodil na letecké základně v Německu, byl též synem hudebníka a stejně jako Damon se přistěhoval do Colchesteru na začátku 80. let. Na Staynwayi byl zapsán do hudební školy, kde se učil hrát na saxofon. V tu dobu ještě nevěděl, že na saxofon bude hrát i v Blur, sice jednou jedinkrát (píseň Jubilee - album Parklife), ale přece. V jeho dvanácti letech též začal hrát na kytaru.

Další člen kapely, Alex James se narodil v Bourneymouthu na jižním pobřeží Anglie. Do Londýna se přistěhoval na přelomu 80. a 90. let aby mohl studovat na Goldsmith College, kde také poprvé potkal Grahama. Jejich spolupráce byla jen otázkou času.

Dave Rowntree, syn zvukaře radia BBC a matky hrající na piano v britské filharmonii, se velice brzy osamostatnil a sám se začal učit hrát na bubny.

Tito čtyři muži založili kapelu, ve které se mísí punk, rock a inteligentní pop. Kapelu tvořili na začátku (a až dodnes) v roce 1990 v sestavě Damon Albarn (zpěv, občas piano), Graham Coxton (kytara), Alex James (baskytara) a Dave Rowntree (bicí).

Historie kapely nabrala obrátek hned po prvním vydaném singlu *There is no other way*, který se stal hitem jara ve Velké Británii roku 1991. Na tomto songu se poprvé s Blur podílel producent Stephen Street, který vyprodukoval všechny písničky kapely Blur až na jednu z alba Parklife.

Debut kapely Blur jménem Leisure, byl vydán v srpnu roku 1991. Byla to kolekce songů, ve kterých se mísila explosivnost kytar a vokální vyzrálosti z dob Beatles. Damon se proměnil ve velice dobrého autora písní, lehce kritizoval tehdejší poměry v Anglii, ale nestala se z toho jen snůška hnoje, jako u některých samozvaných rebelů tehdejší doby. Průlomem v této oblasti se stala skladba *Modern Life Is Rubbish*, která byla pojmenována dle graffiti na které Damon koukal každé ráno když se podíval z okna. Byla to dá se říct historická píseň, mapující historii Spojeného království od 16. století až do dnešní doby.

Moderní pohled na Anglii byl přednesen na třetím albu jménem *Parklife* (NO. 1 v dubnu roku 1994), které se analyticky, často až profesorsky dívalo na tradiční anglické fobie a neúspěchy. Hudba na tomto albu byla čistou směsicí kytar, basy, bubnů a nádherně plastických zvuků piana, odstavila na druhou kolej typické výplody pop-kultury tehdejší doby. Za toto album dostali Blur dokonce 5 ocenění BRIT Awards v roce 1995.

Několik měsíců poté vydali v neuvěřitelné rychlosti další album, tentokrát pod jménem *The Great Escape*. Jejich muzika dávno překročila tradiční pop. Banjo, harmonika a podivně naladěné klávesy byly hlavními devizami tohoto alba. Toto album slavilo úspěch v každé zemi, do jejíchž obchodů se dostalo. Chytlo každou věkovou skupinu a dočkalo se kladných hodnocení ve všech odborných periodikách, 1 milion prodaných kusů jen v Anglii už o něčem svědčí.

Album s názvem *Blur* bylo vydáno v polovině roku 1997 a byla to odpověď na tehdejší trend amerických rockových skupin a zároveň se v něm mísila Grahamova zasněnost a Alexova a Damonova nově objevená láska k panenské přírodě Islandu. Už dříve pronikaly na povrch náznaky rivality mezi Blur, Oasis a Verve ale právě album *Blur* je vyhrotilo do maximální výše. Sbírka písní, které přitopily pod kotel a daly jiskru ke kanónu jménem Blur. I tak by se dalo nazvat ono album. Nemohu samozřejmě opomenout geniální píseň *Song 2*, která byla do hitparád nasazena jako číslo jedna a tuto pozici si udržela dlouhých pět týdnů. Je kuriózní, že vystřídala na čele Verve, kteří několik dní předtím vyšoupli Oasis. Od vydání *Blur* se jednotliví členové kapely začali věnovat vlastním projektům. Ovšem nevyprodukovali téměř nic, o čem bych se mohl zmínit.

Jejich předposlední album *13* (vydáno 2001) reprezentuje prolomení tradičních *blurovských* melodií a také je to první album na kterém se nepodílel Stephen Street. Sám Damon to okomentoval takto: *Udělali jsme pořádný kus práce pod Stevem, ale je na čase vydat se vlastní cestou.* Na albu je možno najít spoustu skvělých věcí, od Tender (jež Alex označil jako nejlepší písničku od Blur) přes prvky blues v *No Distance Left To Run* až k mírně usměvavé *Coffee and TV*. Dalo by se označit jako pokus o natočení něčeho nového, o průchod vlastní cestou. Ukazuje skupinu v celé její kráse a bez zábran. Mindráky byly zcela vypuštěny a dalo by se to označit jako takové malé bilancování desetileté historie kapely.

O prázdninách letošního roku 2003 byl vydán zatím poslední kousek do sbírky všech fandů. Zove se *Think Tank* a obsahuje absolutně různorodé písně, žánrově si téměř vůbec nepodobající. První singl Damon označil jako monolog, což o lecčems vypovídá. Pro ty pomalejší, příklon k jeho dávné radosti, herectví, se projevuje právě na tomto albu.

Co říci na závěr? Snad že Blur jsou snad spolu s nenáviděnými Oasis jednou z posledních novátorských držav nejen v Anglii, ale celosvětově. Pevně doufám, že mezi členy kapely nikdy nebude panovat vzájemná nevraživost, a že nás věrné posluchače oblaží ještě nejednou deskou.