První díl této na první pohled obyčejné střílečky byl přijat s velkým nadšením a veskrze kladnými hodnoceními. Klíčovým bodem pro tyto ovace byl prvek zvaný Bullet Time, který dokázal zpomalit hru na úroveň středně trénované želvy. Byla mu ovšem vytýkána celková krátkost a velká lineárnost. Většina hráčů se ovšem zaměřila na kladné stránky tohoto počinu.

Po dvou letech od vydání prvního dílu se na trh dostal díl druhý. Autoři, finský tým Remedy se dušoval, že nedostatky opraví a přidá spoustu novinek. Splnili vše co naslibovali? Ačkoli to je možná předčasné, dovolím si říci, že rozhodně ne. Ale probereme si to vše popořádku.

Hlavní devizou hry je samozřejmě opět Bullet Time, tentokrát ve verzi 2.0. Co to znamená? Že Max není omezen pouze zpomalenými úskoky a o-trošku-pomalejší hrou po zmáčknutí RMB, ale dostalo se mu několika vylepšení. Za prvé odstín barev v BT je zabarvený do sépiově šedé, vytváří to dojem doslova rozteklosti obrazu a na pohled to vypadá velice hezky. Druhou změnou je to, že po zabití protivníka při aktivním BT se čas zpomalí ještě víc. Po zabití takových čtyř-pěti protivníků rychle za sebou se Max stává doslova Supermanem, který pouze létá mezi strnulými nepřáteli. Třetí, a poslední, změnou je rychlé přebíjení. Pokud zabijete v BT jednoho či dva protivníky, projeví se to pouze rychlou otočkou spojenou s přebitím, ovšem pokud udoláte tři, můžete se pokochat jednou z nejlepších scén v herní historii vůbec. Kamera zarotuje okolo Maxe, zvuky vystoupí více do popředí a je slyšet pouze šustot kabátu a dopady vypálených nábojnic.

Grafika byla již v prvním díle skvělá a v díle druhém doznala pouze kosmetických změn. Stále ovšem nebyl zaimplementován prvek tříštění skla, v praxi to vypadá tak, že jednou střelíte do skla, objeví se tam díra, střelíte podruhé a sklo se jednoduše *vysype* bez jakýchkoli znalostí fyzikálních zákonů. Ale co může člověk čekat od pouhého skla, že? Postavy jsou propracované, krev už není marmeládou, ovšem auta vypadají, podobně jako v posledním dílu série NFS, oproti okolnímu prostředí mírně (více) krabicovitě. Zbraně jsou podobné svým reálným předobrazům a, světe div se, i na ně byl aplikován fyz. model (po blízkém výbuchu jednoduše odletí vstříc světlým zítřkům).

Fyz. model byl všeobecně hodně zdokonalen. Mrtvoly nepřátel reagují na podněty (hodně rázně explodující podněty) i po smrti. Stejně tak bedny, prkna, židle....je toho zkrátka moc. Škoda, že jsme se nedočkali opravdu poškoditelného prostředí. To se vyskytuje pouze v několika naskriptovaných scénách, obvykle v nich hrají hlavní úlohy kanystry s benzínem nebo výbušné bedny. Samotná demolice granáty ovšem odpadá. Rovněž je zarážející, že nehoří dřevěná almara zapálená Molotov Coctailem. Holt Max Payne II není Half Life II :-). I tak si ovšem myslím, že je fyzika velmi slušně zpracovaná.

Hlavní devizou celé hry je ovšem takřka filmový příběh, jehož kořením jsou jednak prvky Noir a druhak jeho podání, je stejně jako v prvním díle odvyprávěn téměř celý ve formě komixu. Dodává to hře na dramatičnosti a hlavně vynikne takřka geniální herecké namluvení. Dabing je opravdu silnou stránkou této 3D akce. Nebudu vám prozrazovat jeho prvky, věřte ale, že pro úplné pochopení je nejlepší si celou hru projít několikrát. Pokud nejste vlastníci patche, který opravuje texty ve hře na české(šťastní to lidé :-), pořiďte si raději slovník nebo náhradní mozek nějakého Angličana. Bez důkladné znalosti angličtiny nejen že hru nepochopíte na sto procent, ale hrozí tu riziko *přečpělosti* neustálým odklikáváním animací.

Vcelku velkou novinkou je využití v prvním díle *zavražděné* vražedkyně Mony Sax. Ta Maxovi kryje záda přibližně polovinu hry a zhruba uprostřed dostanete dokonce příležitost si za ladnou Monu zahrát a seznámit se tak s jejími zbraněmi, dvě vepředu a jedna vzadu (Dragunov :-) Mona je jakési femme fatale. Představuje jakéhosi Maxe v sukni (byť má džíny)a v příběhu hraje klíčovou roli. Samozřejmě i ona může užívat výhod Bullet Timu.

Zatím jsem hovořil pouze o okolní omáčce, je čas se vrhnout na samotné jádro pudla. Jak se celá hra vlastně hraje? Myslím, že vše podstatné shrnou dvě slova, zatraceně rychle. Ačkoli je MPII rozdělen opět do tří kapitol, každá s průměrně sedmi epizodami, herní čas je možná ještě kratší, než u jedničky. Za vše hovoří moje první zkušenost. V sobotu večer jsem si ke hře sedl a kolem půlnoci jsem byl přibližně v polovině. Na druhou stranu je tato *daň za efektivitu* vyvážena naprosto strhující akcí. Hra vás nenechá nikde odpočívat, nejsou zde místa, kde byste si mohli dát *šlofíka*. Neustálá koncentrace projektilů ve vzduchu nenechá chladného ani toho největšího flegmatika. Dalším protiargumentem je to, že se autoři nesnažili příběh nijak uměle natáhnout. Když už prostě není co nabídnout, hra se inteligentně uzavře. Herní čas mohl být ovšem delší. (a stejně jsem si rejpnul)

Co říci na závěr? Max Payne II je atmosférickou střílečkou z pohledu třetí osoby s naprosto totální hratelností a vysokým spádem. Navíc nabízí skvěle propracovaný příběh hodný filmového zpracování (schválně jestli se toho ujmou bratři Wachowští). Na druhou stranu je poměrně krátký a pro průměrného hráče nepředstavuje z pohledu obtížnosti nijak nepřekonatelnou metu. Intenzivní zážitek z hraní a tisíce různých modů však mohou tyto dva nedostatky s klidem opravit.