Freedom Fighters

Je středa, asi 3 hodiny odpoledne, jsem u kámoše. Za půl hoďky máme jít na ping-pong a já se ptám: „Tak co dáme? Máš něco novýho?“ „No, kámoš mi sem dones nějakou akční věc, trochu sem to hrál. Je to docela dobrý“ odvětil. „No tak to tam dej.“ A jen co mě to nechal chvíli hrát, musel sem se ho zeptat, jestli mi to nepučí domů. A taky, že půjčil.Poslední
slova mého kamaráda, když mi tu hru dával do ruky byla: „No, prvními levely
projdeš snadno. Jednoduše jen projdeš.“ Takto poučen nastavil sem si druhou
nejtěžší obtížnost. Pakliže by jsme jeho užité slovo „projití“ nahradili
slovem průjem. Tak já zažil totální zácpu. Po první půlhodině jsem se konečně
prodral prvními levely a váhal, zda mnou nastavená obtížnost není přeci jen
na mě trochu moc. Nepřátel bylo až dost a vůbec sem se jim nelíbil. No po pravdě
řečeno, komu by se líbil někdo, kdo právě odpravil vašeho kámoše stojícího vedle
vás, že? Celý boj je, kromě toho, že do nepřátel střílíte vším co najdete, založen
na ovládání lidí, které máte v partě. No v partě, oni střílí jako vy a to je
tak vše. Nemůžete je tedy ovládat přímo, ale jen pomocí tří příkazů: Pojď, útoč
a hlídej. Takže nejlepší je postavit panáčka na dobré místo, nejlépe takové,
kde je umístěn těžký kulomet. To pak víte, že z této strany nebezpečí nehrozí.
Počet lidí v partě záleží na tom, kolik „charismatických bodů“ dostanete.
Ty dostáváte za plnění různých úkolů (osvobodit rukojmí, ozdravit raněné). Takže
se vyplatí je všechny udělat, než tu mapu dobijete, protože pověšení americké
vlajky na určené místo je vždy finálním cílem každé mise. Co se týče arzenálu
můžete mít u sebe vždy jednu pistoli a jednu pušku, plus ostatní výbavu jako
dalekohled, granáty, molotovy, C4, atd. Ze střelných zbraní to je normální 9mm,
Magnum, AK-47, M-16, brokovnice, sniperka, raketomet. Nic extra, ale zabíjet
se s tím dá celkem slušně.

V
této hře se ocitáte v roli revolucionáře bojujícího proti útlaku Rusů (další
klasický konflikt mezi USA a Ruskem). Amerika je pod krutou tyranií a zbývá
poslední hnutí odporu, do jehož čela se ke konci hry dostáváte právě vy. Hnutí
pomalu získává na síle, což pociťujete i tím, že na rozdíl od začátku, kdy máte
jen dva přisluhovače jich budete později mít tak 10. To pak chodíte po mapě
a oni vše ničí. A v případě, že by nepřátelé přeci jen někoho z nich dostali,
nic se neděje. Sem tam z nepřítele vypadne lékárna, tu vezmete a právě v případě
padnutí vašeho svěřence k němu přijdete a použijete ji na něj. Takže celkem
žádná obtíž. Naštěstí, když už to vše začíná být trochu nuda, tak to skončí.
Hra není nějak zvlášť rozsáhlá, ale nejspíš by pak začala být stejnak stereotypní.
Na rozdíl od začátku, kdy se mi zdála záživná. (zabíjení zmateně pobíhajících
rusáků za štítem těžkého kulometu je náramná „bžunda“) Zpočátku musíte
opravdu přemýšlet, co se svými svěřenci uděláte, resp. kam je postavíte. A když
je postavíte tak, že to vše projde..tak máte radost. Naopak ke konci, jak sem
se již zmiňoval, stačí chodit trochu šikovně po mapě a je to. Malým zpestřením
je akorát mise v druhé polovině hry, kde si hrajete sám na snipera a zpoza ventilační
šachty odstřelujete nepřátele. Pravda je, že prostředí jednotlivých misí je
značně různorodé a nápadité, ale vše vlastně řešíte tím samým způsobem „pobijte
je všechny!!“.

Grafika,
zvuk. No, když se vám podaří je zprovoznit, tak to vypadá pěkně. Ovšem při mém
prvním zpuštění hry sem mi stalo, že místo zvuku sem slyšel skřípot a všude
se objevovaly rozpadající se textury, opravdu nepěkný pohled. Vše však napravila
instalace nových ovladačů ke zvukovce a grafárně, takže sem si nakonec mohl
hru
vychutnat v plné kráse. A podívaná to celkem je.

Podle mě FF patří spíše k průměrným hrám, ale na pár večerů vás určitě zabaví.
Nečekejte však více, možnosti hrát hru znovu sem opravdu neměl důvod využít.