Kdo jsou ti otravní maličcí v Ježíšových vyprávěních?

V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké. Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.

V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:

Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – Deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.

Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha Deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.

Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.

Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.

Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké „spravedlnosti“ se pak vlastně chceme dovolávat?

Kdo jsou ti otravní „maličcí“ v Ježíšových vyprávěních?

V podobenství o posledním soudu (jiný název: o ovcích a kozel) ve 25. kapitole Matoušova evangelia, se můžeme dozvědět, že oni maličcí a nepatrní jsou lidé nějakým způsobem závislí na naší pomoci, na naší moci. Jsou to ti lidé, jejichž životy máme do jisté míry v rukou, jako kdyby nám je sám Bůh svěřil. Jejich strážní andělé sice jsou v neustálé blízkosti nebeského Otce, jejich životy na zemi jsou ale nejisté a křehké.

Maličcí na nás nejsou nezbytně závislí v tom smyslu, že je nějakým konkrétním zlým činem můžeme usmrtit, ale spíše tím způsobem, že je našim konkrétním nekonáním – neposkytnutím pomoci, můžeme zabít, nebo přispívat k trvání jejich špatné životní situace. Neposkytnutím pomoci tyto maličké usmrcujeme, ať už na první pohled zcela viditelně nebo neviditelně – materiálně nebo duchovně.

V dnešní komplikované, přetechnizované době navíc nemusí být příčinou nepomoci maličkým jen naše nevůle, ale rovněž naše bezradnost pramenící z neznalosti. Kolikrát bychom sice rádi pomohli, ale prostě nevíme jak! Pak je, kromě přímluvné modlitby, jistě na místě i vyvinutí snahy se v daném problému toho maličkého patřičně zorientovat. Pomocí internetu si můžeme najít nejrůznější informace, psát dotazy na internetových stránkách občanských poraden nebo i zavolat na bezplatnou linku bezpečí (tel. číslo 116 111) – nesmějte se, tamější milí odborníci dokáží dobře poradit nejen dětem ale i dospělým. Ale zpátky k Ježíši a jeho maličkým:

Nutnost pomáhat maličkým není židovské tradici, kterou Ježíš dobře zná, cizí: Starý zákon nabízí mnohá přikázání a opatření, která mají chránit „chudé maličké“, mezi které patří otroci propadlí do dlužního otroctví, nemajetní, vdovy a sirotkové. Tato sociální opatření jsou taxativně (tzn. jako výčet reakcí na konkrétní situace) vyjmenovávána v 5. knize Mojžíšově – deuteronomiu, hlavně v kapitolách 10, 24 a 26.

Ježíš ve svých kázáních nečiní žádné taxativní výčty jako kniha deuteronomium, nenabízí posluchači žádný seznam konkrétních skupin, kterým je třeba pomoci. Kdyby něco takového udělal, tak by z takového seznamu dozajista vždycky někdo vypadl – nestačily by mu hvězdy na nebi k tomu, aby vyčetl všechny situace, které si zaslouží naší pozornost a pomoc. Sám pomáhá všem bez rozdílu a toto je výzvou i pro jeho posluchače, kteří mají vzít jeho jho – učení a v takto ho následovat.

Zamysleme se, zdali kolem sebe máme nějaké naše „maličké“. Lidi, kteří jsou odkázáni na naši pomoc, nebo vlídné slovo či gesto. Nabízí se zmínit se o takových těch zjevných maličkých – bezdomovcích nebo cizincích, kteří u nás dřou jako otroci. Starou paní, která potřebuje vynést tašku do schodů, nebo zachmuřelého člověka, na kterého se můžeme usmát. Rozpoznat takové lidi je lehké.

Pomoci jim je ale, zejména pokud jde o lidi bez přístřeší, už o poznání těžší. Není proto vždy nutné chtít těmto lidem pomoci nějak zázračně, někdy to ani nejde. Svou pomoc rovněž nemůžeme člověku vnucovat. Měli bychom se ho ptát, co vlastně potřebuje, jak on si představuje pomoc, a do naší představy o pomoci se ho nesnažit vtěsnat. Netlačit ho násilně tam, kde by se nám náramně líbil, ale kde sám nechce být. Naše vlídné slovo ale jistě trošku pomůže vždy – někdy se svou snahou nabízet úplnou a nakonec vlastně nemožnou, zázračnou pomoc, právě před nutností říci vlídné slovo, tedy být skutečně s člověkem a naslouchat mu, zbaběle bráníme.

Na co chci ale předně poukázat je to, že člověk často mezi „svými maličkými“ lehce přehlédne některé své přátele, kteří jsou na něm závislí. Jsou to takoví ti kamarádi, kteří jsou nám na obtíž. Otravují nás, něco nesmyslného pořád chtějí, jsou zmatení a hloupější než my, nejsou sexy a nic z nich vlastně nemáme – mnoho z nás jistě někoho takového má. Nezapomínejme také na to, že spousta z nás pro někoho právě takovým kamarádem „na obtíž“ je. Cokoli tedy činíme těmto maličkým, činíme vlastně nejen Ježíši, ale i nám samým. Jaké „spravedlnosti“ se pak vlastně chceme dovolávat?