Planescape: Torment – hra pro „dospělé“

Vzpomínám si, že když mi bylo tak kolem 13ti, začal jsem prahnout po “dospěle” vypadajících hrách a za strakaté hopsačky typu Mario jsem se leckdy až zastyděl. Dětsky vypadající hry musely v naší partě ustoupit stranou, aby je vystřídaly Mortal Kombaty a podobné vyspěle se tvářící drsňárny. 

Cyrax varuje: dbejte bezpečnosti při flambování.

Mortal Kombat 3, ještě čerstvý po konverzi z arcade automatů na kamarádovu konzoli Mega Drive, byl naštěstí hrou přece jen kvalitní: když už nic jiného, dal se při všech těch našich pokusech zvládnout ta nejsložitější komba, považovat alespoň za docela vtipný trenažér jemné motoriky a prstokladu. O ostatních titulech, ze kterých stříkala akorát krev a stupidita, se to již říci nedalo.

Vystřízlivění z domnělé dospělosti nám vždy zabralo nějaký ten pátek. Vyčerpaní a dychtící po solidní hratelnosti jsme se pak uchylovali zpátky k ježkům Sonicům a Mariům, nehledě na to že nám Mario připadal klaunsky úchylný.

Tenhle týpek nevypadá moc důvěryhodně…

Když dnes nahlédnu mládeži přes rameno, vidím podobný obraz dospívání. Nejeden hráč či recenzent se nechává ošálit pozlátkem falešné “dospělosti” té či oné videohry. Kdekdo jde do kolen když mu řekne skřet v jinak bezobsažném RPG “fuck you” nebo když má příležitost mučit hispánce. Všechno to “18+” řádění nicméně bledne, postaví-li se vedle infantilně vypadajících, přesto dokonale zábavných závodů typu Mario Kart nebo Bombermana v multiplayeru.

Je libo zaklást si bomby v 8mi hráčích?

Abych se ale nedopustil na herním žánru další z bezpočtu křivd a simplifikací, je nezbytné se zmínit, že tu jsou ještě hry, které svou vyspělou pochmurnost a násilí kompenzují nebo doplňují jinými kvalitami…

A opravdu tím nemám na mysli GTA 5, které hraje akortá na efekt.

Pokud jde o příběh, je třeba v tomto kontextu vyzdvihnout právě Planescape: Torment.  RPG ze světa amerického dračího doupěte, které je takovým méně známým nihilistickým bráškou Baldurs Gate, těšícím se nicméně podobně kultovního statutu. Kvality této hry se nedávno dokonce pokusilo s menšími zaškobrtnutími oprášit vykickstarterované neoficiální pokračování nazvané Torment: Tides of Numenera.

Planescape disponuje opravdu zvláštním výběrem charakterů. 

Na Planescape, které se ke mně dostalo v češtině na přiloženém CD u časopisu Score, si dnes vzpomínám už jen matně. Vím že mě na této hře fascinovala zejména možnost vést s postavami v družině smysluplné, děj i postup ve hře posouvající dialogy. I když ještě nešlo o tak strhující tlachání s parťáky jako třeba v mnohem mladším Mass Effectu 2, přece jen nasadil Torment dobovou RPG laťku pěkně vysoko. Mnozí hráči tento dialogy posílený role-playing ponor následně postrádali v dalších RPGčkách od Bioware, což zavdalo vzniku fan-made modifikacím, které např. do Baldurs Gate 2 přidávají větší ukecanost postav ve vaší skupině.

Trýznivá nátura beznadějného Tormentu, která se dá přirovnat k fantasy očistci na pokraji pekla, se navíc v době, kdy jsem ho hrál, protnula s podobně pesimistickou etapou v mém studijním životě: Z důvodu krajního neprospěchu jsem tenkrát měnil jednu střední školu za druhou a lidé mi říkali, že jsem tím ztratil rok života. Neměli přitom ani potuchy o tom, že to přece nemám zas tak těžké ve srovnání s hlavním hrdinou této hry. Co to je rok života oproti věčnosti. 🙂 Torment mi tedy byl paradoxně útěchou.