Film je natočen velmi minimalisticky, bez zbytečných efektů a podobných serepetiček. Prakticky celý se odehrává v prostředí jakési staré nádražní budovy, kde jsou zřízeny kanceláře ve kterých probíhá "výslech" čerstvě mrtvých lidí. Tento výslech bez donucovacích prostředků provádějí tamější zaměstnanci, z nichž budeme největší pozornost věnovat 18tileté dívce Shiori a mladíkovi Takashimu. Tito zaměstnanci mají za úkol pomocí kladení nejrůznějších otázek a občas i rad, ulehčit svým mrtvým "pacientům" výběr jejich nejcennější vzpomínky. Někdo se rozhodne rychle, někdo zas vůbec netuší, co si s sebou vzít takříkajíc do hrobu. Věru není to lehké, když si představím, že bych si mohl vybrat jen jednu vzpomínku s tím, že na všechny ostatní musím zapomenout...

Zaměstnanci přitom nejsou žádné superbytosti, jsou to obyčejní (mrtví) lidé, podobně jako ti kterým pomáhají. Chovají se úplně normálně, mají své problémy a mezi sebou se mají v oblibě, stejně tak jako si lezou na nervy. Často si také, navzdory nepsanému zákazu, vypěstují nejrůznější vztahy se svými pacienty... Koneckonců pacient se stane zaměstnancem právě v případě, že si nebude schopen vybrat žádnou vzpomínku na věčnost, či se výběru bude bát.

Na výběr je stanovena lhůta přesně tří dnů, poté se za pomoci pacientů pokouší zaměstnanci jejich vzpomínky zfilmovat v ateliéru. Ano, slyšíte správně, přijde řada na poctivou filmařinu. Jeden pacient si například zvolil za nejhezčí vzpomínku let v malém osobním letadle, další houpání na houpačce nebo závan větru při jízdě v tramvaji. Vzpomínky se, po úspěšném zfilmovaní, promítnou jejich vlastníkům v malém kinosále a ti posléze zmizí.

Pacienti zmizí, ale zaměstnanci stále přetrvávají, často dost utrápení... Shiori, jejíž minulost je zahalena tajemstvím, zastihla i v takto neobvyklém prostředí láska, kterou tajně chová vůči Takashimu. Ten je zaměstnancem již přes 50 let (zemřel ve 22 letech za války - dále již nestárne) a stále si není schopen vybrat tu svou vzpomínku. Shiori se mu proto s jeho pátráním pokouší pomoci, a nakonec, byť se jí podaří Takashimu s výběrem jeho vzpomínky vydatně helpnout, je velmi zklamána. Nechce totiž aby zmizel, nestojí o to zůstat zase sama... Jak to tedy celé dopadne? Kdepak, neprozradím. Ubezpečím vás ale, že žádný happy end se konat nebude - smrt je hold často krutá jako život sám.

Wandafuru raifu je dílem velmi těžko zařaditelným - najdeme v něm bezpočet prvků dokumentu, dramatu, romance a hlavně hodně otázek k filozofování. Nejakutnější sdělení autorů, které mi utkvělo v hlavě je asi to, že bychom si měli všichni pořádně užívat života, abychom, až na to přijde, měli z čeho vybírat tu svou nejhezčí vzpomínku.

Perfektní herecké výkony, úžasná práce kamery a dějová stavba promyšlená do nejmenšího detailu - to vše a mnoho dalšího dělá z posmrtného života opravu silný divácký zážitek, nehledě na to že mi některé sekvence připadali moc pomalé. Nemohu tedy nic jiného než doporučit!

Drama
Japonsko, 1998, 118 min
Režie: Hirokazu Koreeda
Hrají: Arata, Susumu Terajima, Takashi Naitô, Kyôko Kagawa, Taketoshi Naitô, Yusuke Iseya