Hola, hola, služba volá!

Kdyby vedle sebe do řady nastoupily všechny válečné videohry s titulem Call of Duty, zasalutovaly a zahalekaly, určitě by to bylo hodně hlasité a hlavně výnosné volání do služby. Kolik všech těch CoDů už vlastně je? Skoro mi přijde že se z této značky stalo něco podobně pravidelného a neinvenčního jako FIFA. CoD ostatně poslal v roce 2012 k šípku svého staršího rivala Medal of Honor, který producentům z EA Games přestal kvůli silné CoDí konkurenci vynášet slibné částky. Alespoň že nebohým EA zůstal jako oslíček otřes se Battlefield s fotbalovou stálicí FIFA. A stejně jako nás poctí tento populární simulátor běhání za míčem každý rok minimálně jedním dalším dílem či spin-offem, činí se tak i série CoD od Activision.

COD: Modern Warfare 3 (2011)

Když už autorům CoD nestačí hrát si na konflikty v minulosti, přesouvají děj s oblibou do blízké budoucnosti nebo alternativní současnosti. Jsem zvědavý, kdy znouzectnost cestování v čase potká i FIFU a dočkáme se nového ročníku hry nejen každý rok, ale i každý měsíc či týden, protože, jak s oblibou o svých notorických titulech tvrdí EA: hráči to vyžadují. Rychle se tak dostaneme k Fifě 2030 s robotickými vysavači coby spoluhráči. Už vidím tu novou feature v popisku hry: Vysavače s AI vyšší než mají skuteční fotbalisté konečně v dresu vašeho oblíbeného mužstva!

Fif je přece jen o trochu víc než CoDů, nechce se mi to teď bajvoko počítat.

Odpusťte mi únik do sci-fi budoucnosti a dovolte návrat zpět k retrospektivě: První Call of Duty šlo v době svého vydání mimo mě, neb jsem tenkrát ještě neměl dostatečně výkonný počítač. Už jeho starší nevlastní bratr Medal of Honor: Allied Assault se mi na procesoru celeron 333 s grafickým akcelerátorem voodoo 3 značně trhal a navíc mě v něm iritovali za zády se mi spawnující nepřátele. Válečné vřavy jsem si tak onehdy bez trhání obrazu užil jen v optimalizovanějším Return to Castle Wolfenstein. Titulu, který se (na rozdíl od dvou výše jmenovaných soků) vůbec nesnažil o pseudo-realistické zachycení důležitých momentů druhé světové války, ale jen o prostoduchou akci říznutou zombie nácky a dalšími nemrtvými vykopávkami.

Cod (2003/10), Moh(2002/01) a Rtcw (2001/11). Tři válečné střilečky běžící na upraveném Quake 3 enginu.

Call of Duty mi zkřížilo cestu až přibližně rok po svém vydání, když se klan CAC, za který jsem hrával českou střílečku Vietcong, rozhodl rekreačně zapojit do multiplayerových klání v CoD. Dynamickou kampaň pro jednoho hráče jsem tedy okusil jen okrajově a rovnou jsem byl vržen do propracované online vřavy plné naskillovaných veteránů z éry Quake 3 Arény, kteří měli díky technické podobnosti obou her obrovský náskok. Mnoha úspěchů jsem tedy se spoluhráči v této oblasti nedosáhl. Mementem lamáctví budiž pro účely hraní CoD mnou onehdy z recese založený klan VD – Volání Dutiny. 

Titulní obrázek stránek klanu VD.

Velmi nás v tomto klanu bavilo mystifikovat protihráče naší předstíranou hloupostí a tvrzením, že si opravdu myslíme, že se anglické “Duty” překládá do češtiny jako dutina. Někteří naši sokové absurdnímu překladu “duty = dutina”  pod tíhou falešných print-screenů internetových slovníků a sugestivních argumentů typu: “U baterek máš často napsáno ‘Heavy Duty’, to znamená těžká dutina – jako že je ta dutá baterie těžká.” dokonce i uvěřili. To byly časy.

Ponořit se do druhoválečného single-playeru se mi povedlo až s příchodem Call of Duty 2 (2005). Po všech stránkách vylepšeného nástupce CoD, začínajícího ruskou defenzívou Stalingradu, pokračujícího Britským tažením v Africe a Americkým angažmá v Evropě. Nedávno vydaný CoD: World War 2 (2017) působí jako by mu z oka vypadl – samozřejmě z oka ošetřeného laserovou operací, schopného spatřit s dioptriemi nadupaného hardwaru víc detailů na blízko i na dálku. 

I přesto, že autoři do CoD2 zakomponovali improvizující AI a mnohá zpestření jako ovládání tanku nebo skutečně použitelné kouřové granáty, přestala mě hra po uhájení Stalingradu hodně rychle bavit. Nebylo to přitom způsobeno jen lineárním stereotypem hry kompenzovaným pestrostí realisticky ztvárněných lokací, ale především pocitem jisté rozporuplnosti herního světa a jeho principů…

CoD2: kampaň ve Stalingradu

Nejen že se můj voják kamarádil s ruským mrazíkem, ale on se ráčil hladce oklepat i z přímého zásahu do hlavy, zatímco jeho počítačoví nepřátele padali pod palbou jeden po druhém jak hrušky. Výbuchy, které by ostatní připravily o všechny končetiny dokázal můj chráněnec doslova rozdýchat – po zásahu ho stačilo vždy schovat za roh, počkat až mu přestane bušit srdce v uších, zmizí mžitky před očima a tradá zase do boje. 

Ohrané řešení se sbíráním a používáním lékárniček by bezpochyby narušovalo strhující tempo hry a vlastně by stejně nebylo o moc “realističtější”. Na to, aby byl v rámci dobové věrohodnosti zahrnut jako prostředek k léčení v CoD2 kanibalismus, který byl ve Stalingradu mezi na smrt vyhladovělými vojáky rozšířený, autoři očividně neměli žaludek – sice by to bylo originální, hra by se pak ale stejně posunula kamsi směrem k zombie akcím typu Left for Dead…

Díky automatickému dobíjení štítů, pardon – zdraví, jsem si tedy v CoD2 připadal místy jak ve sci-fi střílečce Halo teleportované do kulis druhé světové. Války, která byla ve skutečnosti vším jiným než pouťovou střelnicí, na které muzikanti vyhrávali majestátný, k hrdinským obětem vybízející hudební podklad… Nějak mi z toho válečného kabaretu začalo být poněkud úzko.

Je libo medaili za hrdinské zásluhy?

Přece jsem hrál už tolik stříleček, a že by se u mě teprve s CoD2 dostavily pochybnosti o tom, zda je na místě “hrát si na na válku”? Asi jsem tomu dílem vděčil příležitostným záchvěvům moudrosti odloženého dospívání, dílem kvalitní řemeslné realizaci CoD2 včetně věrohodné animace vojáků a zpracování detailů jako např. pískání píšťalky, které volalo vojáky rudé armády k útoku. 

Za hvizdu píšťaly a do angličtiny lokalizovaného pokřiku spolubojovníků “For the Soviets” jsem si říkal, že bych se ve skutečnosti nevydržel účastnit takového konkurzu na masový hrob naživu ani minutu – kvapem bych se připojil k více jak milionu stalingradských mrtvých. Denně ve Stalingradu ostatně umíralo až 19 000 lidí.

Rozporuplnou zkušenost s CoD2 jsem na nějakou dobu uložil do šuplíku a od té doby jsem žádnou válečnou střílečku sám pořádně nehrál, jen jsem všem těm modern warfare a battlefieldům přihlížel, když je hrály děti v práci. Byl jsem přitom střídavě znepokojen množstvím vyprodukovaných pseudo-realistických válečných videoherních titulů, abych byl pak zase uklidněn vědomím, že děti a mládež vykazují při hraní těchto her přece jen jistou dávku odstupu: dokáží jakž takž nahlédnout, že by jim ve válce bez možnosti vracet se po svém zabití k poslední uložené pozici či checkpointu nebylo zrovna nejlépe. Nehledě na diskomfort spojený s broděním se v bahně, běháním a plazením se, který by nešel odbýt držením tlačítka pro pohyb vpřed na gamepadu či klávesnici.

Uvelebte se v teple domova pohodlně do křesla a hrajte si na válku v -40 stupních celsia.

Stejně jako při bezpočtu jiných příležitostí, je i nyní nasnadě zpranýřovat z pozice uvědomělého občana zástupy stříleček, které – ať už chtěně nebo nechtěně – prezentují válku jako zábavnou procházku krvavým sadem a tím všechno pokrytecky uzavřít. Přehlédl bych tak ale významné okolností – zejména skutečnost, že videohry v tomto směru jen kopírují trendy zavedené mnohem důstojnějšími médii jako je válečná beletrie a hrané i dokumentární válečné filmy.

Zapnu-li si dnes třeba Primu Zoom, nebo jiný dokumentární kanál, často jsem svědkem suše komentovaného, válečného archivního video materiálu, který byl v době války pořízen pro její propagaci. Na pozadí černobíle natočených ústřižků zní dramatická hudba a v klidu domova tak mohu obdivovat geniální generály jako byl Rommel a další profesionální vrahy z povinnosti. Lepší hold masovému zabíjení by kolikrát nevyprodukovalo snad ani Hitlerovo ministerstvo války… A tak se mohu jen ptát, kde jsou dokumentární filmy o skutečných osobnostech, které odmítli jít pro Hitlera zabíjet jako byl obyčejný rakouský rolník Franz Jägerstätter?

Jägerstätter byl popraven wehrmachtem protože z důvodů svědomí odmítl složit slib bezmezné poslušnosti Adolfu Hitlerovi. Slib byl onehdy běžnou součástí služby v armádě a dalších institucích třetí říše. Rakušané si po válce natropili pěknou ostudu, když odmítli zaznamenat jeho jméno na pomník obětem druhé světové války a jeho vdově nechtěli vyplácet vdovský důchod… Věhlasný režisér Terrence Malick (Tenká červená linie, Strom života) o Jägerstätterovi právě dokončuje nový hraný film Radegund, tak snad se povede. 

Problém pochybného ztvárnění války je samozřejmě mnohem hlubší a nekončí u médii. Vinu je třeba hledat především u části společnosti, která se z důvodů vlastní hlouposti, strachu nebo profitu přiklání k postojům glorifikujícím válku. Oslavování války, které v posledku otevírá dveře dalším válkám, je přitom v historii lidstva už značně ohrané: Tím nejtragičtějším, notorickým bludem je vzhlížení k válce jako příležitosti k hrdinství, mimořádnému přátelství a naplnění života. Ve velkolepé válce totiž vyniknou hrdinové a ty nejlepší lidské vlastnosti, ne snad? 

Opar oslavy a smysluplnosti obklopil nejeden válečný konflikt včetně první světové války, které se běžně přezdívalo Great War. Great – jako kdyby na jejích sadinem zplynovaných zákopech a lidských jatkách bylo něco velkolepě velkého či hrdinsky přínosného.

Cenou útěchy vám budiž pomník a anonymní místečko na geometricky přesně navrženém hřbitově – jako kdyby organizovanost nalajnovaných hrobů mohla překřičet chaos a zrůdnost války.

Izraelský historik Omer Bartov v ojedinelé publikaci Mirrors of Destruction mj. popisuje, nejen kterak se předválečná společnost nechala poblouznit představou hrdinské/spravedlivé/úžasné/nutné války, ale rovněž jak se následně lidstvo oklepalo z hororu války obskurními rituály, které dodaly válce smysl: Jako houby po dešti vyrostly po 1. světové patetické pilířovité pomníky vystavěné známým i bezejmenným vojákům a civilistům, jejichž oběť padla na oltář národa, svobody, nového věku lidstva atd… Kdyby na pomnících alespoň stálo něco pravdivého, ve smyslu: “Na památku těm, jejichž vynucená smrt byla vedlejším produktem na cestě k ještě horšímu uspořádání světa našlápnutého vstříc holokaustu”, mělo by sdělení nějakou hodnotu. Smutné je, že se poblouznení z nového věku, který se potácel na kraji propasti, nevyhnulo ani Československu:

Drazí pánové, doufám že jste se ve Francii jen podbízeli.

Lepší svět, spojené národy a další utopie opravdu nelze vybudovat z odpadků a trosek, s množstvím osiřelých dětí bez otců nebo s otci nucenými vraždit. V takovém prostředí existuje vždy veliké riziko, že ze zástupů bezejmenných, traumatizovaných vojáků vystoupí někdo jako Adolf Hitler, který bude chtít svérázně napravit všechny ty křivdy a zrady, které jsou pro válku inherentní… Kdyby oběti mohly mluvit, tak by jistě 1. i 2. “světovou” válku neoznačily ani za světovou, ani za velkou, ale přinejmenším za zasranou válku rozpoutanou kretény, ekonomickými gemblery a další starou i novodobou mocichtivou chamradí – tento výtěr lidstva by měl být ve hrách antagonistou a ne řadoví vojáci.

Promiňte mi sprostá slova – kdy jindy by ale měla být použita, než právě v kontextu válek? Zvláště uvědomíme-li si, že stín dvou “světových”, prodloužený válkou studenou, stále padá na lidstvo: Prakticky dnes neexistuje rodina, která by nebyla na svých předcích válkou nějak postihnuta. Nemusí to být hned povolání do služby typu CoD2, ze které se moc živých nevrátilo, nebo rovnou poslední level v podobě přesunu do koncentráku (což postihlo praprarodiče mojí manželky, kteří si asi nastavili úroveň obtížnosti života na “insane”).

Ne, k solidní traumatizaci několika generací stačí přežít vleklou válku ve fabrice v každodenní nejistotě, zda na střechu nespadne pár bomb, nebo v permanentním ohrožení při nezbytném porušování drancovních válečných nařízení. Při hladovění a pytlačení pod trestem smrti ve snaze obstarat rodinu a mnohých dalších válečných “dobrodružstvích”. Zeptejte se na válku svých (pra)prarodičů a nenechte se zmást zdánlivou veselostí a sladkostí vzpomínek na (po)válečná léta. 

Válka jako romantické panorama

I když k tomu zrovna ostudné hry a média moc nepřispívají, je třeba si stále připomínat, že válka je nepřípustná zrůdnost. Zvláště dnes, když už se lidstvo ráčilo z hororu 2. světové zdánlivě vzpamatovat a opět pomlaskává po dalších „spravedlivých“ konfliktech.