Je tomu už dávno, co celý svět uchvátila jedna z prvních her studia Blizzard, Diablo. Autoři vsadili vše na primitivní systém vývoje postavy i dialogů, kvůli kterému část hráčů popírá škatulkování Diabla jako RPG, ale když od tohoto faktu odhlédneme, tak objevíme neuvěřitelně zábavnou hru, při které nemusíte pročítat zdlouhavé dialogy, ani zkoumat miliony statistik, jako u her čistě RPG žánru. Blizzard se jako pokaždé trefil do vkusu hráčů a už první Diablo bylo ve své době přelomovým dílem, a když se objevili zvěsti o dvojce, napětí hráčské veřejnosti bylo obdobné jako při nedávném čekání na Half-life 2. Splnila dvojka obrovské očekávání ? Jak už většina z vás dobře ví, tak pro drtivou většinu hráčů ano. I když první reakce byly rozpačité.
Černá a bílá, ostré kontrasty – život a smrt. A poteče krev – nejspíš pro nějakou z nekonečného zástupu děvek – takže nesmím zapomenout zmínit ještě červenou. Kultovní ponuré komiksové dílo Franka Millera, odehrávající se ve fiktivním městě hříchu, ožívá na plátnech kin. Fanoušci jsou nadšeni, neznalí tu a tam kroutí hlavami. A jak na film reagovala ta moje hlava, která nepatří žádnému extra velkému fandovi série?
Dlouho, předlouho trvalo, než se sešlo dostatek pozitivnich okolností, abych mohl učinit první krok a položit první otázku člověku, jehož tvorby si velice vážím. Doufám, že s komentáři nezůstanete pozadu a ohodnotíte mojí práci, ať už pozitivně nebo negativně.
Dlouho, předlouho trvalo, než se sešlo dostatek pozitivnich okolností, abych mohl učinit první krok a položit první otázku člověku, jehož tvorby si velice vážím. Doufám, že s komentáři nezůstanete pozadu a ohodnotíte mojí práci, ať už pozitivně nebo negativně.
Je mi třiadvacet, jsem syn toho astrofyzika, snažím se dělat hudbu, i když
mi to spousta lidí rozmlouvá. Naštěstí si jejich názoru moc nevážím. Na net
jsem zatím hodil album Wanderlust, který se někomu líbilo a někomu vůbec ne.
Momentálně se snažím zkoncentrovat k dokončení alba dalšího, ale protože nájem
a jídlo něco stojí, jde to ztuha. Abych výše uvedené zaplatil, k hrůze některých
lidí z branže – jejichž pohled na hry a všemožný zákulisní pikle
mi přijdou čecháčkovsky přízemní – píšu, skládám a exhibuju pro časopis
LEVEL.
Byla kariéra žurnalisty, jenž ti nyní vydělává na chleba tvým vysněným
zaměstnáním? Nebo jsi sdílel sny tvých vrstevníků o zábavné kariéře popeláře
či kosmonauta?
Kosmonaut, všema deseti. Kosmonauti jsou nejlepší, i když se v těch kraksnách
občas zabijou. Je v tom ta hrdost vojáků, ale válčej jen proti gravitaci, takže
se to obejde bez černýho svědomí a civilních obětí. Nejlepší povolání! O novinařině
jsem nikdy neuvažoval, ostatně se za nějakýho novináře nepovažuju ani teď, i
když to občas vyplňuju do kolonek, když na mě nějaký vybafnou a přijde mi tam
trapný psát „umělec“ nebo „renesanční chlapec“. Kosmonauti all the way.
Jaký obor tvé činnosti považuješ za více „srdeční?“ Psaní článků nebo
vytváření muziky?
Záleží, kdy se
co podaří. Napíšu něco, s čím jsem spokojenej.. mám pocit satisfakce. Nahraju
něco, s čím jsem spokojenej.. mám pocit satisfakce. Ale z nějakýho vesmírnýho
hlediska spíš ta hudba, ta je přecejen abstraktnější a tím pádem věčná.
Vidíš nějaké hudební vzory, kterým by ses chtěl rovnat? Ovlivňovala
tě při tvé práci muzika jakéhokoliv interpreta/skupiny?
No to si piš. The Residents mi ukázali, že je dovoleno cokoliv. Lou Reed, že
není nutný mít hlas jako zvon, když do toho položíš sebe. Brian Eno mě naučil
nedělat si těžkou hlavu z toho, že nejsem muzikant. A díky Bowiemu vím, že takovej
inspirační maglajz může sedět pohromadě, může mít ucelenej výraz, něco sdělovat
a tak, bla bla bla. Nejsem sice ani ze setiny tak dobrej, jako výše jmenovaný
veličiny, nicméně to zkouším. A baví mě to.
Láká tě představa zformování kapely, anebo jsi vyložený sólista, který
si rád určuje co a jak má být?
Kapelu bych bral všema deseti, i když ano, rád bych si zároveň určoval, co a
jak má být. Ideální konfliktní frontman, volejte ihned.
Vystupuješ v Level TV, kde předvádíš mnohdy obdivuhodné herecké výkony.
Nelákala by tě kariéra na jejímž konci by se leskla soška Oscara a projevy děkující
Bohu, rodině… manažerovi?
Nepřeháněj, já jsem asi tak herec, jako Boris Rösner redaktor LEVELu. Hrát
by mě lákalo, ale to bych si musel nechat spravit tlamu a vycepovat paměť na
texty. Navíc jsem mizernej improvizátor, bohužel.
Jak vnímáš čtenářskou komunitu kolem časopisu Level, speciálně pak „obyvatele“
Level-fora, se kterými se pravidelně setkáváš?
Buď jako děti nebo jako idioty, v nejsmutnějším případě obojí. Pozn. pod čarou,
výjimky jsou, God be graced. Každopádně se sám sobě divím, že tam každou chvíli
očumuju. Asi si hraju na pana učitele, respektive staršího spolužáka. Nejspíš
nějakej mindrák z puberty.
Neskrýváš před okolním světem své andělské/ďábelské alter
ego, jenž vyplouvá na povrch pouze při některých příležitostech?
Něco takovýho děláme skoro všichni, ne? I když nějak ďábelsky, to si připadám
jen málokdy, a když už, není u toho nikdo další. Já jsem ten hodnej.
Zažil jsi někdy úsměvnou a mnohokrát z různých stran popisovanou historku,
kdy jsi dlouho čekal na to, až budeš moci orecenzovat jistý titul a nakonec
ti ho někdo vyfoukl před nosem?
Mhm. Pirates! a Rybka a vůbec jsem se neusmíval.
Jak se díváš na kvalitu kultury české provenience, mezi níž se dají
zařadit i tuzemské počítačové hry? Nenosíš v hlavě nějaký obrovský nápad jak
to tu vše změnit, pokud možno k lepšímu?
Je to tu takový
nemastný neslaný, občas někde vysvitne kousek naděje, ale pak zas přijede ten
buldozer fádnosti a rozvalchuje všechno kolem. Co se her týče, nepamatuju si,
že by mě nějaká česká dostala do kolen, to jedině v případě, že jsem se u ní
smíchy popadal za břicho. Mafie, třeba. Hi hi ho ho. Tuzemští vývojáři mi přijdou
hrozně legrační, ale to asi proto, že nepatřím do toho kotlíku, ve kterým se
každej s každým zná a holt si navzájem nepřijdou tak směšní. Ale třeba to jednou
někam dotáhnou, holomci.
Zaujímáš nějaké stanovisko při debatách/názorech/ohlasech na rozpínavost
USA a jejich snahách řešit vše hrubou silou? Jaký je například tvůj názor na
vpád koaličních sil do Iráku? Koho bys loni volil do Bílého Domu, kdybys měl
tu možnost?
Nesdílím tu evropskou pospolitost v navážení se do Ameriky, protože nenávidím
jakýkoliv generalizování. Invazi do Iráku jsem podporoval, protože mi přišlo
správný po deseti letech rezolucí začít ty rezoluce vymáhat silou. Nicméně Bushe
bych nevolil ani za mák – můj světonázor není s tím jeho zrovna moc
kompatibilní. Když to vezmu zjednodušeně – Colin Powell byl fajn,
Donald Rumsfeld by se měl jít zahrabat pět metrů pod zem.
Medvěd?
Lední.
Netajíš se tím, že máš „pouze“ základní vzdělání. Nedávno
se nad tématem maturity a celého školského systému rozhořela celkem vášnívá
debata. Chtěl bys něco vzkázat posměváčkům, kteří říkají, že beze školy je človek
dnes ztracen? Mohl bys nějak generalizovat svůj názor na tuto problematiku?
Ztracen? V konzumní společnosti aťsi. Mě gympl přišel jako maškaráda, tak jsem
šel pryč, nic víc. To si prostě musí každej přebrat sám, jestli mu škola něco
dává, nebo jen krade čas a energii. Mám za to, že český školy v tom dávání ošklivě
zaostávaj, ale už dlouho jsem v žádný nebyl – třeba se to změnilo
a v šatnách rozdávaj pinglové hašlerky.
Jak zpětně nahlížíš na tvou dávnou kariéru prodejce hudebních CD? Byl
bys ochoten se k tomu někdy v budoucnu vrátit nebo nikdy víc?
V nějaký nouzi asi byl, ale nebudu se zlobit, když už mě k tomu okolnosti nedokopou.
Byla to ovšem parádní zkušenost a čas vyfiltroval těch x stovek hodin nudy,
takže zbyly jen veselý vzpomínky.
Udržuješ vřelý vztah s rodiči? Nerozcházíte se v některých názorech
natolik, že by poté zavládla „tichá hodinka, týden, měsíc…“?
Čtrvtej rok jsem z domova, takže tichá domácnost už dávno nemá šanci se konat.
Ona se vlastně nekonala ani moc předtím, na rodiče si nemůžu stěžovat. Vždycky
mě děsí, když si s někým povídám o životě a on na mě vybalí, že má doma peklo,
nechápavý rodiče. S otcem jsem sice bývali na kordy, protože dlouho nevěřil,
že se můžu nějak slušně uplatnit bez těch papírů, ale dneska už jsme si to mezi
sebou vyřešili.
Žiješ bujarým nočním životem, nebo jsi ve společnosti zakřiklý moudivláček,
který je ovšem skvělým společníkem mezi čtyřma očima?
Záleží na společnosti, nejsem zrovna ten typ, co se jde nalít
a pak vypráví, kam všude to cestou domů hodil. Ale jinak jako každej, odfrknout
si u skleničky je životní nutnost.
Považuješ se za pacifistu nebo ti nedělá problém sledovat násilí v jakékoli
podobě?
Pacifista nejsem zcela určitě, na to mám příliš načtenou Hvězdnou pěchotu. Ale
sledovat skutečný násilí mi dělá problém vždycky, celkem přirozená reakce.
Jak se na tvou pracovní náplň dívá tvoje přítelkyně? Dá se použít profese
žurnalisty jako lákadlo, kterým byla kdysi zprofanovaná sbírka motýlů?
To se musíš zeptat někoho, kdo zkoušel lákat. Já se většinou snažím s děvčaty
nějak normálně komunikovat. Jak se na recenzování dívá Jana? Závidí mi, že dostávám
zaplaceno za ťukání do klávesnice.
(drb jako alternativní odpověď – Čočík balí modelky na větu: „Čau,
jsem herní producent.“)
Myslíš, že se dá něco dělat s celosvětově vysokou hladinou pirátských
kopií, ať už her, filmů nebo hudebních alb? Je to dle tebe čistě problém předraženosti?
Na západ
od nás to nemá s předražeností nic společnýho. Ultimátní recept fakt nemám,
ale bejt vydavatelskou firmou, tak kašlu na protipirátský ochrany a soustředím
se jen a pouze na kvalitu vydávanýho produktu. Ze strany pirátů mi chybí úcta
k práci někoho jinýho, ale chtít něco takovýho po děckách / debílcích, co musí
mít každou novou hru den po jejím vydání, aby si ve třídě / na koleji nepřipadali
jako chudáci.. no, každýmu, co jeho jest. Budoucnost jasně směřuje k distribuci
přes internet, která omezuje náklady a dostává titul od autora přímo k uživateli.
Mám za to, že pirátství nikdo nevymýtí – ono samo postupně přestane
existovat, stejně tak, jako přestanou existovat vydavatelský firmy, respektive
existovat v tý stávající formě.
Jaký typ humoru ti vyhovuje? Snažíš se ho nějak promítat i do své tvorby
nebo jsi čistě pasivní konzument?
Typ? Uf, ten, no.. kvalitní? Neumím to nijak zvlášť definovat, ale asi mi nejvíc
sedí absurdní humor, anglickej, cokoliv neprvoplánovýho. Spíš než pokusy bejt
vtipnej se u vlastních věcí snažím o nějakej ten nadhled, ironii. Ale asi to
dělám blbě, protože dost často se do mě naveze někdo, kdo tam ten odstup nevidí.
Máš nějaký vytyčený cíl kam bys to chtěl dotáhnout v jakémkoli oboru
své činnosti? Nějakou životní metu?
Živit se hudbou by bylo fajn. Pochopitelně hudbou, která by v první řadě uspokojovala
mě, tj. žádný skládání do reklam a podobný travestie
Chceš i nadále spojit svou budoucnost pouze s naším hlavním městěm (Prahou),
anebo se chystáš rozhodit svá křídla a zakotvit někde úplně jinde?
Asi nejlepší otázka! Respektive taková, kterou často převaluju v hlavě. Prahu
mám rád, kořeny a atmosféra a tak, ale životu v jinym koutě planety bych se
asi bránil jen minimálně. Navíc jsem si dal jistý předsevzetí ohledně třicátejch
narozenin a jistý zemi na „N“, takže se uvidí. Zmizím jako Bruce Wayne!
Niederland!
Tam taky.
Je nějaká otázka na kterou se tě ještě nikdo nikdy nezeptal a ty bys
na ni moc a moc chtěl odpovedět?
Mě se málokdy někdo na něco ptá. Rovnou střílejí. Ale můžeš se mě zkusit zeptat:
„Opravdu si myslíš, že jsi ze všech nejchytřejší, že tvá duše je čistá a zatímco
svět kolem tebe s tebou nesouhlasí, Bůh všechno vidí a v Ráji tě odmění nekonečným
přísunem kvalitních literárních titulů a vybraných ročníků portského?“
THE END vážení páni a dámové
Když proti sobě potřebujete postavit v souboji na život a na smrt dva nerozlučné kamarády z dětství (kolikrát to tu už bylo?), tak můžete v doktríně mangy/anime volit minimálně dvě možné cesty. V populárním Gundam Seedu se autoři rozhodli pro tento účel vykonstruovat galaktickou válku dvou znesvářených stran… V X oproti tomu vše alibisticky hodili na ramena osudu.
Režisér Frank Darabont, který má na svědomí (mimo jiné) filmovou adaptaci knihy Stephena Kinga – Vykoupení z věznice Shawshank (na serveru csfd.cz má nejvyšší souhrnné hodnocení uživatelů), si vybral, jako své další sousto, zfilmování kultovního díla Raye Bradburyho.
451 stupňů Fahrenheita, název krátké povídky, posléze knihy, která Bradburyho v 50. letech proslavila po celém světě a ve které autor s obratností sobě vlastní varuje před možnou budoucností. Budoucností, kde požárníci, místo toho aby ohně hasili, sami požáry zakládají, aby mohli v jejich nenasytném chřtánu likvidovat knihy všeho druhu. Knihy čtou totiž tou dobou jen „podivíni“, kteří nečumí každý den pravidelně na televizi, nechodí do fastfood obžerstvení a vůbec si neužívají dalších konzumních neřádů, které Bradbury naprosto přesně, před půl stoletím předpověděl. Takovýto podivíni jsou pro společnost tvořenou lidmi, které nezajímá nic jiného než jejich bezprostřední okolí, pochopitelně nebezpeční. Co když se ale sám požárník stane takovýmto podivínem? Tak pak je určitě o čem psát a co zfilmovat. 🙂
Na serveru imdb.com se rozhořely tradiční vášnivé debaty o tom, jestli má cenu knihu, která je zaměřená ostře proti médiím a jejich vlivu na životy lidí, zfilmovat. Dostavili se i obavy, jestli z toho v Hollywoodu neudělají nějakou akční patlaninu jako Matrix nebo Equilibrium, jejichž tvůrci vykrádali Bradburyho kde mohli. Nezbývá tak než věřit v dobré jméno režiséra Franka Darabonta, který se snad nenechá očernit nějakým popcornovým humusem.
Jak jsem ale v názvu příspěvku naznačil, 451 stupňů bylo již jednou zfilmováno, a sice v roce 1966 pod taktovkou významného francouzského režiséra Françoise Truffauta. Film jsem viděl jednou jako malé dítě – moc jsem z toho tenkrát neměl, a podruhé před pár měsíci – vadilo mi na něm příliš mnoho odlišností od knihy a odklon od jejího poetismu. Ono se taky není čemu divit, když Truffaut tehdá pojal svoje dílko spíše jako parodii na populární americké televizní seriály, tím že ho natočil podobným stylem. Proto se na chystaný „remake“, který by měl být hotový v polovině roku 2006 (i když bych tomu datu moc nevěřil, když se zatím ani neví o hereckém obsazení) opravdu velmi těším.
Pavel Dobrovský řečený Luke se po tomto světě pohybuje již 26 let. Jeho trvalé bydliště sice najdete v Praze, na této adrese se však v posledních letech zdržuje méně než by bylo obvyklé. Je znám pro své toulky roztodivnými krajinami (více zde). Podílel se na založení jednoho z nejznámějších informačních serverů u nás, iDnes a v roce 2004 se mu podařilo zaznamenat práci skladatelů herní hudby nejen do obsáhlého článku, jenž byl vydán v mnoha jazycích po celém světě, ale také v podobě unikátních video-dokumentů. Přes toto téma se dostal k produkování prvního herně-hudebního CD u nás. V roce 2005 se spolu-podílí na vzniku ojedinělého projektu ENTERMULTIMEDIALE 2, seminářích a pojednání o vnímání her jako umění. Mezi jeho další aktivity patří velice pravidelně aktualizovaný osobní blog Tatooine, herecká i scénáristická účast na projektu Level TV a také propagace nekonzumního způsobu života.