Život v koronáriu mi umožnil trošku si aktualizovat přehled o segmentech videoherní scény, která mě v minulosti zajímala. Oprášil jsem staré „božské“ hry od Bullfrogu, jmenovitě Dungeon Keeper 1&2 a také Black and White 1. Díky činorodé komunitě hráčů jsou pro všechny tituly k dispozici neoficiální patche umožňující hrát tyto hry prakticky v HD a bez problémů i na nových PC… Být masově oblíbenou hrou s věrnou fanouškovskou základnou má hold své nadčasové výhody. Zejména DK1 pro mě neztratil nic na svém kouzlu.
Byl jsem zvědavý, co po všech těch letech nyní dělá pověstný designér těchto her Peter Molyneux. Poslední vzpomínku na něj jsem měl spojenou s xboxí akční RPG sérií Fable. Internet mi ale sdělil, že to Peter před nějakou dobou ve studiu Lionhead zabalil a vydal se opět vlastní cestou. Neunikl mu očividně trend posledního desetiletí, kdy začínající herní vývojáři i dlouhými roky zocelení veteráni nacházející se na prahu pokročilého věku, hledají zdroje financování svých herních projektů na kickstarteru a v early access programech. A tak se i mistr Molyneux jal kickstartovat projekt Godus.
Číst dáleBěhem koronavirové izolace jsem se po delší době dostal k příležitosti zahrát si soustavněji nějakou tu počítačovou hru. Soustavněji přitom (nejen) v mém kontextu péče o rodinu znamená maximálně tak hodinu hraní denně v kuse, než vás dítě vyruší s kriticky neodkladným požadavkem jako hraní si s legem nebo vyprávění pohádky… No, nechápu, proč lidé tak pohrdají svými tchyněmi, které možná remcají ale děti jim pohlídají.
Vzhledem k časové vytíženosti jsem tedy musel sáhnout po něčem, co nebude vyžadovat takový ponor a soustředění ale bude to stále trochu víc než jen casual game… Zdá se, že jsem se tak stal ideální cílovou skupinou pro 100% mainstreamové „AAA” tituly, o které bych dříve ani nezavadil – a nejsem v tom zdaleka sám: spousta mých známých, kteří nutně ještě nemají děti, ale v práci civí do monitoru, mi referovala, že ve věku svých 30+ let již nejsou schopni hrát nová náročnější RPG, protože na to po práci prostě nemají sílu. Maximálně si zahrají něco staršího, co už znají, a do čeho se tedy nemusí pracně dostávat.
Číst dáleV časech, kdy menšinu k internetu připojené hráčské populace vytáčelo pomalé vytáčené připojení, byly ideálním zdrojem demoverzí počítačových her a dalšího multimediálního materiálu přiložená CD herních časopisů. Občas se redakce na obsahu CD opravdu vyřádila a připravila hráčům kromě ukázek nebo i plných verzí her, i další mimořádně zajímavý obsah: dodnes u mě na pomyslném žebříčku v tomto ohledu vede CD časopisu Excalibur č. 68 z července 1998 na kterém se (asi ne zcela legálně) nacházelo 200 her určených pro emulátory starších počítačů a videoherních systémů jako byl sega megadrive. Do té doby jsem neměl ponětí o tom, že něco tak úžasného jako emulátory existuje a na několik let jsem tomuto zábavnému stroji času podlehl.
Pokud s vámi cirka před čtvrt stoletím cloumaly kreativní vrtochy a zachtělo se vám vytvořit počítačovou hru, neměli jste to tenkrát věru zrovna nejlehčí. Pokud se vám nepoštěstilo na tatínka či strýčka technického ražení, nebylo moc možností, jak se seznámit s programováním – nutnou to prerekvizitou videoherní tvorby. Prý již tenkrát existovaly nějaké kroužky a kluby – kdo se ale o nich měl dozvědět bez dostupného internetu? Vzpomínám si, že se o něčem takovém psalo v časopise Abc, odkud jsem v 9 letech tupě přepisoval do starého 8bitového Didaktiku M jednoduché programy v ZX Spectrum basicu aniž bych měl potuchu o tom, co přesně jednotlivé příkazy vlastně dělají. Divil jsem se například tomu, proč se v programech pořád opakuje slovo PRINT – ve slovníku jsem si našel, že to znamená „tisknout“, ale nikde se přitom nic netisklo… GOTO jsem jeden čas považoval za nadávku – „jdi někam!“.
Číst dále
Je to až neuvěřitelné, kam může člověka zavést trocha ranní nostalgie. Nedávno jsem se při cestě do práce zamýšlel nad tím, jak běžně se člověk ještě na konci minulého století setkával s modrou obrazovkou – tzv. „blue screen of death“.
To jste si takhle hezky v klidu psali dokument ve Wordu, nebo dokončovali tabulku v Excelu či – pokud chceme mluvit o smysluplnější činnosti – složitou misi v počítačové hře a najednou byla vaše práce zhacena zaseknutím operačního systému. Náhle se před vámi objevila modrá obrazovka s nic neříkající a útěchu rozhodně nenabízející chybovou hláškou. Zatraceně, neodvratný pád operačního systému se blížil a vy jste nemohli většinou dělat nic jiného než vysvobodit váš počítač z modrého pekla restartováním, čímž jste přišli o veškerý právě neuložený obsah.
Číst dáleKdyby vedle sebe do řady nastoupily všechny válečné videohry s titulem Call of Duty, zasalutovaly a zahalekaly, určitě by to bylo hodně hlasité a hlavně výnosné volání do služby. Kolik všech těch CoDů už vlastně je? Skoro mi přijde že se z této značky stalo něco podobně pravidelného a neinvenčního jako FIFA. CoD ostatně poslal v roce 2012 k šípku svého staršího rivala Medal of Honor, který producentům z EA Games přestal kvůli silné CoDí konkurenci vynášet slibné částky. Alespoň že nebohým EA zůstal jako oslíček otřes se Battlefield s fotbalovou stálicí FIFA. A stejně jako nás poctí tento populární simulátor běhání za míčem každý rok minimálně jedním dalším dílem či spin-offem, činí se tak i série CoD od Activision.
COD: Modern Warfare 3 (2011)
Když už autorům CoD nestačí hrát si na konflikty v minulosti, přesouvají děj s oblibou do blízké budoucnosti nebo alternativní současnosti. Jsem zvědavý, kdy znouzectnost cestování v čase potká i FIFU a dočkáme se nového ročníku hry nejen každý rok, ale i každý měsíc či týden, protože, jak s oblibou o svých notorických titulech tvrdí EA: hráči to vyžadují. Rychle se tak dostaneme k Fifě 2030 s robotickými vysavači coby spoluhráči. Už vidím tu novou feature v popisku hry: Vysavače s AI vyšší než mají skuteční fotbalisté konečně v dresu vašeho oblíbeného mužstva!
Číst dále