Je to až neuvěřitelné, kam může člověka zavést trocha ranní nostalgie. Nedávno jsem se při cestě do práce zamýšlel nad tím, jak běžně se člověk ještě na konci minulého století setkával s modrou obrazovkou – tzv. „blue screen of death“.
To jste si takhle hezky v klidu psali dokument ve Wordu, nebo dokončovali tabulku v Excelu či – pokud chceme mluvit o smysluplnější činnosti – složitou misi v počítačové hře a najednou byla vaše práce zhacena zaseknutím operačního systému. Náhle se před vámi objevila modrá obrazovka s nic neříkající a útěchu rozhodně nenabízející chybovou hláškou. Zatraceně, neodvratný pád operačního systému se blížil a vy jste nemohli většinou dělat nic jiného než vysvobodit váš počítač z modrého pekla restartováním, čímž jste přišli o veškerý právě neuložený obsah.
Číst dáleKdyby vedle sebe do řady nastoupily všechny válečné videohry s titulem Call of Duty, zasalutovaly a zahalekaly, určitě by to bylo hodně hlasité a hlavně výnosné volání do služby. Kolik všech těch CoDů už vlastně je? Skoro mi přijde že se z této značky stalo něco podobně pravidelného a neinvenčního jako FIFA. CoD ostatně poslal v roce 2012 k šípku svého staršího rivala Medal of Honor, který producentům z EA Games přestal kvůli silné CoDí konkurenci vynášet slibné částky. Alespoň že nebohým EA zůstal jako oslíček otřes se Battlefield s fotbalovou stálicí FIFA. A stejně jako nás poctí tento populární simulátor běhání za míčem každý rok minimálně jedním dalším dílem či spin-offem, činí se tak i série CoD od Activision.
COD: Modern Warfare 3 (2011)
Když už autorům CoD nestačí hrát si na konflikty v minulosti, přesouvají děj s oblibou do blízké budoucnosti nebo alternativní současnosti. Jsem zvědavý, kdy znouzectnost cestování v čase potká i FIFU a dočkáme se nového ročníku hry nejen každý rok, ale i každý měsíc či týden, protože, jak s oblibou o svých notorických titulech tvrdí EA: hráči to vyžadují. Rychle se tak dostaneme k Fifě 2030 s robotickými vysavači coby spoluhráči. Už vidím tu novou feature v popisku hry: Vysavače s AI vyšší než mají skuteční fotbalisté konečně v dresu vašeho oblíbeného mužstva!
Číst dáleNevím už v jaké to bylo přesně třídě na ZŠ, kdy jsme si místo tradiční přestávkové hry na vetřelce či velociraptora začali hrát na zombíky. Scénář hry byl ve všech variantách podobný – malá skupina dobrodruhů se vypravila do temných zákoutí postapokalyptického města na školní chodbu nebo záchod, aby tam narazila na mrtvolu civilisty, která po chvilce nečekaně obživla coby nenasytný zombík (v předchozí verzi hry se z ní vyklubal vetřelec atd.).
Herecký talent na zombíky a všelikou jinou havěť měl kamarád Tomáš, šťastlivec, který vlastnil jako jediný z naší třídy PlayStation s čerstvým Resident Evilem 2.
Zombíci v RE2 měli něco do sebe.
Při hraní Tomáš dokonale okoukal šouravé pohyby, zvuky i mimiku zombíků a získané znalosti pak uplatňoval kde jinde než právě ve škole. Za jeho teatrální výkon se mu dostávalo, jak už tomu tak bývá, víc obdivu než za sebelepší splnění jakéhokoli nudného domácího úkolu či školní povinnosti.
Číst dáleFenomén UFO by se dal prodávat spolu s dinosaury, plastovými pistolkami a pogy ve zlevněném bundle balíčku zvaném “co zabíralo v 90. letech – všehochuť”. Obří ještěry nastolil jako téma Jurský park, mimozemštany pak trošku později Mulder se Sculyovou. Dnes už je to všechno poněkud ohrané, zábavním průmyslem tisíckráte přežvýkané pasé, které samo o sobě nikoho nepřekvapuje.
Můj vztah k mimozemšťanům vystihuje ta nejzapadlejší polička ve sklepě, ve které mám, spolu s jinými bezvýznamnými archiváliemi, vyskládány záhadologické knihy Ericha von Dänikena a časopisy typu Magazin 2000 nebo Fantastická fakta.
Co všechno ještě chudák Bundeswehr zamlčuje?
Informativní hodnota těchto populárně-zbytečných plátků se samozřejmě blíží nule, ačkoli zrovna Dänikenovi nelze upřít jisté literární nadání… Když už nic jiného, procvičil jsem se studiem záhadologie alespoň ve čtení a její autoři si přišli legální cestou k výdělku.
Asi bych na všelikou mimozemskou faunu a flóru zcela zapomněl, nechoval-li bych pěkné vzpomínky na hraní tahové strategie UFO: Enemy Unknown. Šlo o jednu z prvních her, kterou jsem ze série disket natahal do své zbrusu nové-dávno-zastaralé, bazarové 486tky DX. UFO, které mně uneslo, bylo navíc brilantně přeloženo do češtiny, takže odpadla jazyková bariéra a termíny jako “cizák” (slangový překlad mimozemšťana) se mi vryly hluboko do paměti.
Číst dále
Přečtěte si novou retrospektivně-nostalgickou recenzi na 2D indie bojovou hru Little Fighter 2 od Wertiga.
Lukáš „Wertigo“ svého času lf2 hodně hrával a dokonce s kamardáy vytvořil kromě herního klanu i fanouškovskou stránkou wolf2.borec.cz. To je teda borec.
Od doby, co chodím do práce velice rád vzpomínám na své dětství. Na dobu kolem 5. nebo 6. třídy základní školy, kdy jsem nic neřešil a jedinými starostmi bylo, co budu dělat s kamarády odpoledne. Vždy jsem musel nejdřív zavolat mámě do práce a zeptat se, jestli můžu ven. Když to zamítla, tak jsem šel na tajňačku, než se vrátí, známe to. Ven jsme chodili víceméně zřídka, většinou jsme trávili čas u někoho doma hraním her. Hra, kterou jsem měl nejraději byla Little Fighter 2, problém byl, že na svojí starý mašině, kterou jsme měli doma jsem to nerozchodil (i přes prakticky nulové HW nároky). Musel jsem neustále přemlouvat ostatní kamarády, ať hru, kterou hrajeme je právě tahle. Pár mých kamarádů to vůbec nechápalo a chteli hrát 3D střílečky a podobně, moje srdce ale prahlo jenom po 2D světě anime postaviček, kde téměř každá postava ovládá magii a navzájem po sobě házejí blasty všemožných barev.
Louis byl pravděpodobně první bojovníček, kterého jsem kdy hrál.
Little Fighter, hra z roku 1999 vytvořená v Hong Kongu dvěma tvůrci Marti Wongem a Starsky Wongem, si mě získala pravděpodobně pro to, jak na svou dobu vypadala. I přes naprostou absenci příběhu (pomineme-li fakt, že je ve hře boss, kterej je prostě ten špatnej bídák, kterýho je potřeba zastavit – o kterým jsem dlouhou dobu ani nevěděl) dokáže vtáhnout do svého světa. Jasně, nadpřirozený síly ovládají postavy všemožných her, ale uznejte sami, kouzla a čáry, jaké známe z fantasy, se diametrálně liší od kouzel v seriálech a hrách pocházejících ze zemí východní Asie. Jasně, v Little Fighter nikdy neuvidíte přemrštěný exploze objevující se v Dragon Ball Z nebo Narutovi, které kácí lesy a zanechávají po sobě krátery jak na měsíci, je to přesně naopak – kouzla jsou zde spíše jako doplnění soubojů hrubou silou, i tak hra hýří barvami, když se na scéně srazí dvě vlny hopsajících bojovníčků.
Číst dále