Vzpomínám si, že když mi bylo tak kolem 13ti, začal jsem prahnout po “dospěle” vypadajících hrách a za strakaté hopsačky typu Mario jsem se leckdy až zastyděl. Dětsky vypadající hry musely v naší partě ustoupit stranou, aby je vystřídaly Mortal Kombaty a podobné vyspěle se tvářící drsňárny.
Cyrax varuje: dbejte bezpečnosti při flambování.
Mortal Kombat 3, ještě čerstvý po konverzi z arcade automatů na kamarádovu konzoli Mega Drive, byl naštěstí hrou přece jen kvalitní: když už nic jiného, dal se při všech těch našich pokusech zvládnout ta nejsložitější komba, považovat alespoň za docela vtipný trenažér jemné motoriky a prstokladu. O ostatních titulech, ze kterých stříkala akorát krev a stupidita, se to již říci nedalo.
Číst dáleDnes se podívám na zoubky starší 3D střílečce XIII. Stoličky, hlavně ta třináctka vzadu, koukám nebyly dlouho čištěné. Vrozené dentální vady od roku 2004 zub času ještě víc nahlodal. Nenašla se ani žádná hard-core komunita hráčů, která by se postarala o vyvrtání kazů custom patchy nebo o zubní protézy fan-made mapami. No zavřu ji raději hubu. Hmm takhle nevypadá tak špatně… Hranaté tváře, líčka cellshadová… není to sice žádná polednice, i když přece jen ambiciózních nápadů popelnice.
Komiksová předloha XIII nevypadá špatně, asi si ji někdy přečtu.
XIII by si mohla odnést speciální cenu za implementaci českého přísloví “Devatero řemesel – desátá bída.” do oblasti videoher. To ale ovšem pouze za předpokladu, kdyby jí podobných her již nebyly celé zástupy: Nebýt renesance v podobě indie scény, dozajista bychom se dnes již zcela utopili v moři neslaných nemastných her, které jsou od každého trochu a ani jedním nejsou pořádně.
Nadějný titul XIII dnes z propadliště dějin vykukuje jen sporadicky, to když tu a tam někdo nahraje působivě vypadající gameplay video na youtube. Ostatně jestli něco nelze XIII vytknout, je to bezpochyby její stylové zpracování a docela solidní příběh, obojí inspirované komiksovou předlohou. S lineární hratelností, která se neúspěšně a jen velmi povrchně pokusila propojit dobové trendy z oblasti FPS akcí, už je to podstatně horší. Hlavní problémy XIII ve zdejší recenzi onehdy vtipně vypíchnul Jaxx:
“Opatrné plížení? Že by závan špionážní akce? Odpověď je jednoznačná, ano. Ale pouze závan, který je cítit na míle daleko a ještě ho výrazně omezuje blízký rybí trh.”
Při podvečerních procházkách s malou dcerkou mám nyní prakticky každý den příležitost zavzpomínat si na své vlastní dětství. To se totiž odehrávalo ve stejných panelákových kulisách, ve kterých dnes znovuobjevujeme zapadlá dětská hřiště.
Zjišťuji, že sídliště na okraji Prahy stále skýtá pestrou nabídku skrýší, bunkrů, vstupů do kanálů, raketových základen, vetřelčích hnízd a vůbec čehokoli myslitelného. Stačí zapojit trochu dětské představivosti, nebo inspirace načerpané z bezpočtu filmů, knih či PC her…
Když přemítám o své minulosti, nelze kromě všech těch dobrodružných výprav, toho vymetaní křoví a kanálů, všeho hraní s legem, a bojování v dračích doupatech, nezmínit právě počítačové hry. Videohry byly jednou z nejvýraznějších ikon, ke kterým jsem vzhlížel napříč dětstvím a dospíváním.
Japonský animovaný film The Tale Of The Princess Kaguya od renomovaného režiséra Isao Takahaty si nakonec Oscara neodnesl – porota nejspíš nestála o umělecky ztvárněnou, překrásnou a současně ponuře znepokojující klasickou Japonskou pohádku o (krásném) životě a (zbytečné) smrti, osolenou aktuální sebezpytující kritikou východních náboženství a kultury.
I když může Kaguya vzhledem ke své délce a faktu, že Takahata žádné z jednou zpracovaných scén z filmu nedovolí vystřihnout, působit místy rozvlekle, stojí rozhodně za shlédnutí už jen kvůli dechberoucímu konci (také není radno nechat se odradit trailery, které děj filmu devalvují).
Číst dáleChlapectví je v mnoha ohledech – zejména pokud jde o opakovanou volbu alkoholiků a násilníků jako partnerů matky hlavního hrdiny – velmi realistickým snímkem, který sleduje v průběhu 12ti let natáčení dětství a dospívání “obyčejného” chlapce Masona, kterého spolu s jeho sestrou vychovává rozvedená maminka za příležitostné asistence neukotveného biologického otce a dvou svých budoucích problematických partnerů.
Nejedná se o film dokumentární, i když se dokumentu může svou atraktivní časosběrnou realizací podobat, ale o pečlivě režírované dílo, které v sobě nese, kromě autobiografických střípků, notnou dávku autenticity.
Poetická realističnost a bezprostřední upřímnost, za kterou by se nemuselo stydět ani filmové zpracování tématicky blízké kultovní knihy “Kdo chytá v žitě”, se ale ze snímku Chlapectví postupně vytrácí. Je to nejspíše tlak na holywoodský šťastný konec, který věhlasného režiséra Richarda Linklatera vede k bagatelizování pro hlavního hrdinu traumatizujících zážitků z dětství. Ty by v reálném světe určitě nevyústili v Masonovo bezproblémové dospívání a osamostatňování. Místo v zasněném happy-endu by hlavní hrdina končil v mnohem temnějších a hlavně slepých uličkách…
Chlapectví tak, podobně jako před třemi lety mainstreamem opěvovaný snímek “The Perks of Being a Wallflower”, bohužel podlehl fenoménu “disnifikace” skutečnosti (odvozeno od produkce Walta Disneye – termín, který filmoví kritici používají pro označení naivních dějových rozuzlení jinak traumatizujících životních skutečností).
I přes nesporné kvality filmu (několik nominací na Oscara 2015; nakonec si jej odnesla jen Patricia Arquette, jako nejlepší herečka ve vedlejší roli za ztvárnění Masonovy matky), jsem filmem v posledku poněkud znepokojen – neprodává Chlapectví ve svém uměle harmonizovaném, pro budoucí život neškodném podání traumatických zkutečností dítěte, laciné odpustky na závažné problémy dnešní společnosti a rodiny?
Tisíce mladých lidí z východní i západní Evropy se připravují na novoroční setkání mládeže pořádané komunitou bratří z Taizé. Ve světle současných událostí bude mít zvláštní důležitost přítomnost tisíců mladých účastníků z Ukrajiny, z Běloruska a z Ruska. Účastníci stráví v Praze pět dní, od 29. prosince do 2. ledna, a zapojí se do programu sestávajícího ze sdílení, setkávání a společných modliteb.
Jednou z nejdůležitějších zkušeností, které tato setkání přinášejí, je zážitek pohostinnosti.
Mezinárodní tým dobrovolníků, který už od září setkání spolu s místními připravuje, stále ještě hledá 9 500 míst ubytování v hostitelských rodinách. Podmínky jsou velmi jednoduché: 2 metry čtvereční, kam lze rozložit spacák a karimatku, ráno drobná snídaně. Během dne se budou účastníci podílet na programu ve městě a domů se vrátí až večer ve 22:00. Všichni lidé dobré vůle, ať už věřící, nebo nevěřící, mladí i staří, kdo jsou ochotni otevřít dveře svého domova, jsou komunitou Taizé a představiteli círvkí v ČR pozváni k zapojení se do této výjimečné akce. Více informací a možnost zapojit se: www.taizepraha.cz