Kdysi v dávných dobách, v letech 90. čerstvě porevolučních, zíral jsem jako malé dítě s oblibou do vitrín nákupních domů v centru Prahy. Byly tam sestavené ultra-drahé, velké lego stavebnice vesmírných či pirátských lodí, a ještě dražší elektronika. Mít třebas takovou malou přenosnou televizi a vzít si jí s sebou do školy, to by bylo pozdvižení! Jednou jsem takovou malou televizi sestavil z lega a předstíral jsem, že přehrává zvuky, i obraz že se hýbe… nedokázal jsem se ale dostatečně přiblížit realitě a kamarádi mým fabulacím o tom, že v tom legu je skutečně funkční elektronika (dal jsem dovnitř nějaké drátky) neuvěřili.
Nakonec jsem k jedněm dlouho očekáváným Vánocům dostal walkman, na kterém jsem si mohl pouštět písničky na kazetách půjčených od bratrance, později i hudbu z rádia nahranou na dědově kazeťáku (který měl úžasnou schopnost nahrávat!).
Není to tak dávno co jsem se spolu s podstatně mladšími hráči zúčastnil povedeného dobrodružství v dračím doupěti. Pán jeskyně si pro kroužek dračího doupěte přichystal dozajista zajímavou zápletku – kterou si ale dnes už moc nepamatuji. Do paměti se mi za to vryl úsměvný zážitek názorně ukazující, kterak populární open-world RPG ovlivňují chování hráčů v klasické papírové hře na hrdiny.
Družina se v rámci pronásledování skřetů dostala před vchod do opuštěně vypadajícího trpasličího dolu, nedaleko kterého bylo velké horské jezero. Hrdinové se postupně jeden po druhém rozhodli, že dříve, než vstoupí do dolů, budou se potápět v jezeře tak dlouho, než v něm najdou truhlu s pokladem nebo alespoň drahokamy či perly.
Pomlázkově-kolednické pojetí Velikonoc mě vždy velmi iritovalo. Jako dítě jsem před pletením vrbového proutí, které vyžadovalo jemnou motoriku a trpělivost, preferoval návštěvu u kamarádů, kdy se záminka koledování změnila ve společné hraní na počítači. Jemná motorika se procvičila na klávesnici nebo gamepadu a z Velikonoční šarády jsem uvítal akorát sladkosti.
Když jsem se pak v rámci pubertálních intelektuálních seancí seznámil s pohansko-psychologizujícím pojetím Velikonoc jako svátku plodnosti se symbolikou vajec a vaječníků, pomlázek jako penisů a očisty od zimní depresivity říkal jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí (vždyť zima je přece pro hráče počítačových her velmi příjemným obdobím). Navíc jsem se dozvěděl o zrůdné stránce lidových velikonočních tradic, kterou nás v dějepise nikdo neučil: ještě na začátku 20. století mohl dav koledníků posilněn alkoholem v podstatě beztrestně zabít nepohodlnou mladou ženu tím, že ji v chladných měsících hodil do řeky a přivodil zápal plic. Nikdo to neřešil a ženy se tehdy před koledníky neschovávaly z legrace…
Na prahu dospělosti jsem se naštěstí nějakým omylem či nedopatřením dozvěděl o něčem, co mělo být právem překonané, zodpovědné za všechny možné problémy, křižácké výpravy, upalování atd. totiž s křesťanstvím a jeho pojetím Velikonoc. A i když to před některými kostely tak nevypadá (lidský faktor), křesťanský význam Velikonoc je na hony vzdálený pomlázkově alkoholovým orgiím. Možná o tom něco věděl pašerák Biblí, kterého popravili v kultovní hře Bioshock…
Číst dáleDocela mě pobavilo vysvětlení Alzy.cz, proč jsou prakticky všechny grafické karty již přes 4 měsíce nedostupné: „Uvedení nových grafických karet NVIDIA GeForce RTX řady 30 a AMD Radeon RX 6800 je velkou událostí nejen pro hráče, ale také tvůrce obsahu, kterým moderní GPU pomáhají šetřit čas při práci.“ Takže za to můžou ti zákeřní „tvůrci obsahu“ kteří během koronária vyrostli jak houby po dešti a stříhají svá UHD videa o sto šest? Ach jo. Kdybyste to ještě nevěděli, tak já vám to tedy řeknu, kdo za to skutečně může: výkonné grafické karty masově skupují těžaři kryptoměn a je trochu pokrytecké, že právě Alza.cz, která sama přijímá platby v Bitcoinech (a vlastní ji anonymní akcionáři přes holding sídlící na Kypru – nedivil bych se, kdyby na ostrově všichni těžili 😉 ), tento hlavní důvod nedostatku nezmíní. Know-how je hold jen pro některé…
Jak to v praxi vypadá? Kryptoměnový horník si koupí grafickou kartu za 14 tisíc (tolik stála Geforce 3060, když se v ČR chvíli prodávala) vloží ji do několik let staré základní desky (stačí něco s pci express 3 slotem a tím nejpomalejším procesorem). Jako kryptoměnu, jejíž infrastrukturu a zabezpečení bude svou grafárnou podporovat počítáním algoritmů, zvolí Ethereum. Může si tak denně přijít v současnosti na cirka 80 korun (a to již po srážce za elektřinu 4 Kč/kwh). Takhle se mu 16 tisíc vrátí za půl roku, nebo možná ještě dříve, protože hodnota kryptoměn s chystanou ekonomickou krizí pravděpodobně ještě poroste. Po půl roce je tedy horník již plně v zisku. Je mu přitom jedno, že výrobce grafické karty uvádí, že nesmí být použita pro těžbu kryptoměn – říká se tomu průmyslové využití – jinak se ruší záruka. Použití na mining se nedá úplně snadno prokázat (pokud karta není vyloženě uvařená) a tak kartu za dva roky horník prodá na aukru nějakému nic netušícímu hráči a jede dál s novějším hardwarem.
Číst dáleŽivot v koronáriu mi umožnil trošku si aktualizovat přehled o segmentech videoherní scény, která mě v minulosti zajímala. Oprášil jsem staré „božské“ hry od Bullfrogu, jmenovitě Dungeon Keeper 1&2 a také Black and White 1. Díky činorodé komunitě hráčů jsou pro všechny tituly k dispozici neoficiální patche umožňující hrát tyto hry prakticky v HD a bez problémů i na nových PC… Být masově oblíbenou hrou s věrnou fanouškovskou základnou má hold své nadčasové výhody. Zejména DK1 pro mě neztratil nic na svém kouzlu.
Byl jsem zvědavý, co po všech těch letech nyní dělá pověstný designér těchto her Peter Molyneux. Poslední vzpomínku na něj jsem měl spojenou s xboxí akční RPG sérií Fable. Internet mi ale sdělil, že to Peter před nějakou dobou ve studiu Lionhead zabalil a vydal se opět vlastní cestou. Neunikl mu očividně trend posledního desetiletí, kdy začínající herní vývojáři i dlouhými roky zocelení veteráni nacházející se na prahu pokročilého věku, hledají zdroje financování svých herních projektů na kickstarteru a v early access programech. A tak se i mistr Molyneux jal kickstartovat projekt Godus.
Číst dáleBěhem koronavirové izolace jsem se po delší době dostal k příležitosti zahrát si soustavněji nějakou tu počítačovou hru. Soustavněji přitom (nejen) v mém kontextu péče o rodinu znamená maximálně tak hodinu hraní denně v kuse, než vás dítě vyruší s kriticky neodkladným požadavkem jako hraní si s legem nebo vyprávění pohádky… No, nechápu, proč lidé tak pohrdají svými tchyněmi, které možná remcají ale děti jim pohlídají.
Vzhledem k časové vytíženosti jsem tedy musel sáhnout po něčem, co nebude vyžadovat takový ponor a soustředění ale bude to stále trochu víc než jen casual game… Zdá se, že jsem se tak stal ideální cílovou skupinou pro 100% mainstreamové „AAA” tituly, o které bych dříve ani nezavadil – a nejsem v tom zdaleka sám: spousta mých známých, kteří nutně ještě nemají děti, ale v práci civí do monitoru, mi referovala, že ve věku svých 30+ let již nejsou schopni hrát nová náročnější RPG, protože na to po práci prostě nemají sílu. Maximálně si zahrají něco staršího, co už znají, a do čeho se tedy nemusí pracně dostávat.
Číst dále