HistorieRedakceOdkazy

Diablo 2

8 září, 2005, Starkiller Žádné komentáře

Je tomu už dávno, co celý svět uchvátila jedna z prvních her studia Blizzard, Diablo. Autoři vsadili vše na primitivní systém vývoje postavy i dialogů, kvůli kterému část hráčů popírá škatulkování Diabla jako RPG, ale když od tohoto faktu odhlédneme, tak objevíme neuvěřitelně zábavnou hru, při které nemusíte pročítat zdlouhavé dialogy, ani zkoumat miliony statistik, jako u her čistě RPG žánru. Blizzard se jako pokaždé trefil do vkusu hráčů a už první Diablo bylo ve své době přelomovým dílem, a když se objevili zvěsti o dvojce, napětí hráčské veřejnosti bylo obdobné jako při nedávném čekání na Half-life 2. Splnila dvojka obrovské očekávání ? Jak už většina z vás dobře ví, tak pro drtivou většinu hráčů ano. I když první reakce byly rozpačité.

I já sám jsem při prvním hraním Diabla 2 pociťoval jisté rozpaky. Tvorba postavy
ještě proběhla podle předpokladů bez problémů, koneckonců jako v jedničce si
vybíráte pouze povolání, jejichž nabídka se zvýšila oproti prvnímu dílu o dva
kousky. Vylučovací metodou na mě zbyl nekromancer-amazonka s jejími útoky na
dálku a pasivními skilly (zlepšují určité parametry pořád, nemusíte je vyvolávat)
mě nelákala a stejně tak jsem pohrdl i hrubou silou barbara, protože při jeho
mlácení mi chybí všechny ty efekty nejrůznějších kouzel. Paladin byl moc málo
atraktivní, a tak zbyla kouzelnice a nekromancer. Kouzelnici jsem si nevybral,
protože její mužské polovičky už jsem měl dost z prvního dílu, takže tedy nekromancer
a první rozčarování-grafika byla v i na tehdejší dobu zastaralém rozlišení 640×480,
ale musí se nechat, že jinak se na hru dívalo celkem pěkně, hlavně díky povedeným
animacím. Další „překvapení“ přišlo když jsem uviděl, že v menu schází klasický
Save, ale je zde pouze "Save and Exit". To mě ještě tolik nevylekalo,
jako to, že po naloadování jsem se oproti zvyklostem z jedničky neobjevil na
místě, kde jsem skončil, ale opět ve městě. Zůstaly mi pouze aktivované waypointy,
sloužící k rychlému přemisťování mezi městem a okolím, věci v inventáři a questy.
Na dlouhou dobu poslední rozčarování pak nastalo po východu z města, kde se
opět objevily příšery, které jsem už předtím zabil. Teprve později mi došlo,
jak geniální nápad to je-hra se tak dá hrát prakticky donekonečna a díky obrovské
různorodosti předmětů a variabilitě herního světa je Diablo 2 mezi offline hrami
absolutní špička v rámci replaybility.

Poté už jsem naštěstí objevoval pouze příjemné stránky hry. Asi hlavní změnou
oproti prvnímu dílu je délka, Diablo 2 je zhruba čtyřikrát delší než jeho předchůdce
a kromě shnilých kobek se podíváte také na povrch, konkrétně do typických anglických
luk v prvním aktu, pouští v aktu druhém, lesů ve třetím a konečně pekla ve čtvrtém.
Náznaky příběhu jsou zde již o něco větší než v jedničce-na konci prvního dílu
bezejmenný hrdina zabil Diabla, ale věděl, že jeho duši tak snadné zničit není.
Proto se obětoval a nechal jeho duši vstoupit do sebe v naději, že jeho vnitřní
síla zabrání Diablově duši ho ovládnout. To se ale nestalo a hrdina z jedničky
tím tak nejen zajistil vítězství temných sil, ale ještě zatratil svoji duši
navěky.

Jsou kromě příběhu ve hře ještě nějaké odkazy na jedničku? Ani ne-pouze v prvním
aktu se vypravíte do městečka známého z původní hry, Tristamu, abyste zachránili
Deckarda Caina. Kromě něj objevíte v Tristamu ještě další postavy z jedničky-kováře
Griswolda, bohužel pod nadvládou sil pekelných, nebo třeba mrtvolu ubohého podvodníčka
Wirta, kterou můžete okrást o jeho nohu (ta se dá ze začátku použít jako vcelku
slušná zbraň).

Princip hry ale zůstává stejný-ve městě nakoupíte uzdravovací lahvičky, vezmete
quest a jdete kosit :). Pokud umřete (a nehrajete se zapnutou funkcí Hardcore,
kdy po zabití hra končí), objevíte se zpátky ve městě a buď si poběžíte pro
vaší „mrtvolu“, u které zůstaly všechny vaše věci, nebo hru ukončíte a při příštím
spuštění se mrtvola objeví přímo ve městě. Pokud u sebe máte v době smrti nějaké
zlato, tak o něj přijdete, proto se vyplatí při každé návštěvě města všechno
nahromaděné zlato uložit do truhly. Truhla je výborný nápad-kromě zlata si zde
můžete schovávat spoustu věcí, které zrovna nepotřebujete.

Za zabité příšery a splněné questy vám nabíhají zkušenosti a levely-na každém
získaném levelu máte možnost rozdělit 5 bodů do čtyř základních vlastností (síla,
obratnost, vitalita, energie) a 1 bod do skillů. Skilly jsou tentokrát u každé
postavy rozděleny do tří větví podle specializací a je jich oproti jedničce
mnohem víc, takže je zde u každé postavy spousta možností vývoje. Maximální
level je 99, Diabla poprvé zabijete asi tak na 24.-30. (záleží na tom, kolik
nepovinných kobek vyčistíte a kolikrát projdete každou oblast znovu). Jakou
tedy máte motivaci dostat se až na level 99 ? Je to jednoduché-po prvním dohrání
se zpřístupní obtížnost Nightmare, na kterou můžete projít celou hru znova,
jenom s několika změnami. Příšery jsou silnější, a tak je za ně více zkušeností
a také z nich vypadávají lepší věci. Na druhou stranu, pokud umřete na vyšší
obtížnost, ztratíte i nějaké ty zkušenosti, takže je třeba si už opravdu dávat
pozor, abyste vůbec zaznamenali nějaký postup :), ne jako já-když jsem dohrál
Diablo 2 poprvé, dělal jsem jenom povinné questy a až k Diablovi jsem hru víceméně
proběhl, ale na Nightmare mi už zkušenosti opravdu chyběly. Pokud hru dokončíte
i na obtížnost Nightmare, odemkne se poslední obtížnost trefně nazvaná Hell.

Právě získávaní zkušeností a nových, silnějších skillů je největší hnací motor
při hraní Diabla. Zábava je to sice vcelku primitivní, ale díky jednoduchému
hernímu systému a dynamičnosti celé hry, kdy se nemusíte starat o žádné taktiky
ani spolubojovníky (ano, jde si sice najmout žoldáka, který chodí s vámi, ale
jedná na vlastní pěst) jako v Dungeon Siege, je Diablo 2 hrou neuvěřitelně chytlavou.
Kromě nových skillů hráče žene motivace nacházet stále nové a lepší věci, kterých
je oproti jedničce mnohem víc a jejich vlastnosti jsou o dost různorodější.
Kromě magických a unikátních věcí také můžete najít věci socketované, které
mají jeden nebo více otvorů na magické drahokamy, po jejichž vložení se stane
ona věc opět silnější. Posledním druhem věcí jsou sady, ve hře označené zeleně.
Věci z nějaké sady jsou už samotné velmi dobré, ale po zkompletování celé sady
získáte další bonusy navíc. Když už rozebírám předměty, sluší se poznamenat,
že autoři si byli vědomi rozlézavosti svitků pro identifikaci a portálů do města,
a tak si ve dvojce můžete koupit knihy, do kterých si jde těchto svitků naskládat
až 20 (samotné knihy zabírají v inventáři minimum místa).

Jako u všech blizzardích her, obrovská síla se nachází v multiplayeru, který
se dá hrát třeba přes výborný Battle.net. Ve více lidech je hra samozřejmě mnohem
zábavnější a také mnohem rychleji odsýpá, takže není vůbec těžké ztratit přehled
o čase a vydechnout si až ve 4 ráno, kdy konečně zasadíte Diablovi poslední
ránu. Diablo zkrátka udalo směr, který se pokusilo napodobit několik dalších
her, ale pro většinu lidí zůstává toto vybroušené dílko od Blizzardu králem.
I pro mě.

– stereotyp, který přeci jen jednou přijde
– zaostalá grafika
+ multiplayer
++ replaybilita, chytlavost

Hodnocení: 9/10

Výrobce: Blizzard North
Distributor: Havas
HW: P-200, 32 MB RAM

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *