HistorieRedakceOdkazy

Smysl utrpení

6 července, 2010, G4ndy Žádné komentáře

Již v době mého dětství
jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má
utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“
utrpení začínajícího egocentrického
školáka, který by si raději hrál než se
učil – školu vnímal jako velké nutné
zlo, bolení zubu jako konec světa.

I stalo se, že jsem začal hledat
odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého
nesnědl… Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“
říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy
vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to,
proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco
nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své
teorie neustále přehodnocovat a upravovat…


Časem jsem byl konfrontován s
utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak
vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný
důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“.
Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné,
nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje
životy a někdy život i ukončí.

Princip příčiny a důsledku
aplikovaly, kromě mě, na problematiku utrpení samozřejmě již
naši prapředci. Měli jsme tu zlobu bohů, které si bylo
třeba usmířit, abychom se dožili zítřejšího
dne a celou škálu dalších „vyrovnávacích“
mechanismů, které spojovala jedna velmi silná motivace
– lidstvo se odjakživa snaží utrpení uniknout a
všemožně se mu jinak bránit.


Lámeme si hlavu nad smyslem
utrpení, nebo o tom raději ani neuvažujeme – „utrpení
se přece týká těch druhých a ne nás!“
Lidová slovesnost nedává uspokojivé
odpovědi – „Kdo jinému jámu kopá sám
do ní padá.“ neplatí. Kdo nám tedy
poskytne odpověď na otázku po smyslu utrpení?
Křesťanská víra – samozřejmě. Pro ty, kteří se
ale domnívají, že je křesťanství divné,
nestravitelné, je tu naštěstí logoterapie, která
podává mnohá v jádru „křesťanská“
vysvětlení srozumitelnou formou a o Bohu se příliš
nezmiňuje.


Logoterapie odpovídá
odvážně


Název knihy, kterou jsem si
pro účel tohoto referátu vybral, zní poněkud
provokativně. Žákyně zakladatele psychologického směru
Logoterapie – V. E. Frankla, rakouská psycholožka Elisabeth
Lukasová, totiž tvrdí že „I tvoje utrpení
má smysl“ a nazvala tak svou knihu.


Člověk, který čeká
nějaké konkrétní vysvětlení svého
utrpení, může být při četbě této publikace v
prvním momentě zklamán – autorka přikládá
každému utrpení ryze individuální význam,
utrpení nelze generalizovat a odpovídat na ně nějakou
univerzální frází nebo poučkou. Každý
na své utrpení musí „odpovědět“ sám.
S tím, jak odpovědět vydatně pomáhá právě
logoterapie.


Cílem logoterapie na poli
utrpení je postavit ho do kontextu smysluplného života,
přeměnit zoufalý vzdor proti utrpení v pozitivně
vnímaný lidský výkon (i kdyby onen výkon
spočíval ve zdánlivé pasivitě). Každé
utrpení, včetně toho nejtěžšího, lze podle
Lukasové psychicky zvládnout, pokud je možné ho
pochopit v nějaké osmyslující souvislosti. Jak
ale najít onu individuální, pro náš
život jedinečnou, osmyslující souvislost?


„Moderní člověk je
ochoten kdykoliv revoltovat proti svému osudu, ale odnaučil se
svůj osud akceptovat. K prvnímu má odvahu, ke druhému
mu chybí pokora.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 64)


Postavit se proti svému osudu
je často zbytečné, možná vyčerpávajícím
vzdorem problém na nějakou dobu „vyřešíme“,
ale co nevidět ho budeme mít naservírovaný
číšníkem osudem znovu a co pak? Osmyslnění
utrpení se můžeme dočkat teprve tehdy, když ho akceptujeme,
když nalezneme „postoj přitakávající k
vlastnímu neodvratitelnému osudu.“ (LUKASOVÁ,
1998, s. 72) Osmylujicí postoj může být velmi obtížné
nalézt, stejně tak to může být ale i velmi lehké,
neboť k zoufalství, podobně jako ke štěstí stačí
vykonat často jen naprosté maličkosti.


Pomoci nalézt tento
osmyslující postoj nám mohou – kromě dobrých
přátel, kteří si pozorně přečetli pár knih o
logoterapii nebo mají jen „dobrou intuici“ (mnoho
prvků logoterapie je totiž prakticky intuitivních) – právě
zodpovědní psychoterapeuti, na které Lukasová
klade velké nároky: „V současné době si už
psychoterapeut nemůže vybírat, zda je kompetentní či
ne, on jednoduše nesmí zavřít akta a říci:
„Je mi líto, zde nemohu pomoci.“ Kde končí
věda, tam musí nastoupit jeho lidskost, a za hranicemi
pochopení musí cestu k bližnímu najít
láska.“ (LUKASOVÁ, 1998, s. 65)


Elisabeth Lukasová ve svých
knihách uvádí mnoho příkladů osmyslnění
utrpení a života ze své terapeutické praxe,
každý, kdo má zájem se může přiučit. V
psychologických rozhovorech neřeší příliš
minulost klientů, snaží se je pozitivně naladit na to, co v
jejich životě funguje, co se jim v minulosti dařilo – nešetří
při tom chválou. A pokud to je možné tak spolu s nimi
vymýšlí nové, nebo oprašuje staré
možnosti a aktivity. Na takovéto smysluplné aktivity
klienty znovu napojí a tím podstatně zmírní
vliv často přehnaně vnímaného –
hyperreflektovaného – utrpení, které
nakonec většinou samo velmi rychle odezní.


Pokud se jedná o utrpení
fatální a nezvratné, například smrtelnou
chorobu, která život podstatně zkrátí, tak
dokonce i v tomto případě lze utrpení logoterapeuticky
minimalizovat – smysluplně naplnit, postavit se k němu jako k
výkonu. Příklad v knize uvedený, kdy umírající
matka zanechává nakonec s pokojným srdcem malé
dítě svému manželovi, který slibuje, že se o něj
postará jak nejlépe bude umět, mluví za vše.


Lukasová vyvádí
klienty z tunelu, ve kterém vidí pouze své
utrpení, případně nesmyslnost svého dalšího
žití, navrhuje jim možnosti orientovat se na lidi kolem sebe.
Toto funguje zejména v našich zeměpisných
šířkách, kde lidé často „trpí“
absencí smyslu – existenciální frustrací.
Člověk, který má skoro všechno na co si
vzpomene, všechno o čem si myslel, že ho učiní šťastným
(nebo co mu společnost vnutila), často propadá sebevražedným
tendencím, protože jednoduše šťastný není
a ani být nemůže, když myslí převážně na sebe a
svou kariéru.


Není se tedy čemu divit, když
autorka bezprostředně spojuje se smyslem utrpení smysl
pomáhání. Optimální postoj k
utrpení vidí v heroismu a optimálním
postoj ke štěstí v humanismu. Nesme tedy své
utrpení hrdinně, v tom nám podstatně pomůže myšlení
na lidi kolem nás, na to co ještě můžeme se zbytkem sil
vykonat. Naše vlastní utrpení pak může být
příležitostí – důvodem – smyslem k pomoci,
kterou nám lidé ze svého „vlastního
štěstí ukrojí“ a láskyplně projeví!


Použitá literatura: LUKASOVÁ
E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta,1998 ISBN
80-85319-79-9

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Smysl utrpení?

10 března, 2008, G4ndy Žádné komentáře

Již v době mého dětství jsem častokrát uvažoval nad tím, jaký smysl má utrpení. Tehdy to samozřejmě byla „malá“ utrpení začínajícího egocentrického školáka, který by si raději hrál než se učil – školu vnímal jako velké nutné zlo, bolení zubu jako konec světa.

I stalo se, že jsem začal hledat odpovědi. „Proč mě bolí břicho, když jsem nic zkaženého nesnědl… Tak to bude asi za trest, protože jsem mámě lhal,“ říkal jsem si a nějaký čas jsem s těmito typy vysvětlení byl spokojený. Nějaký důvod pro to, proč mě bolí to a nebo tamto, případně proč se něco nepodařilo, nešlo ale nalézt vždy, takže jsem musel své teorie neustále přehodnocovat a upravovat…

Časem jsem byl konfrontován s utrpením lidí kolem mě, které se nedalo nijak vysvětlit, nebyla tu žádná příčina, žádný důvod, proč by si tito lidé trpět „zasloužili“. Nabyl jsem tedy dojmu, že je utrpení odporné, nespravedlivé zlé cosi, co lidem pouze komplikuje životy a někdy život i ukončí.

více

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *