Veselé Velikonoce?
Pomlázkově-kolednické pojetí Velikonoc mě vždy velmi iritovalo. Jako dítě jsem před pletením vrbového proutí, které vyžadovalo jemnou motoriku a trpělivost, preferoval návštěvu u kamarádů, kdy se záminka koledování změnila ve společné hraní na počítači. Jemná motorika se procvičila na klávesnici nebo gamepadu a z Velikonoční šarády jsem uvítal akorát sladkosti.
Když jsem se pak v rámci pubertálních intelektuálních seancí seznámil s pohansko-psychologizujícím pojetím Velikonoc jako svátku plodnosti se symbolikou vajec a vaječníků, pomlázek jako penisů a očisty od zimní depresivity říkal jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí (vždyť zima je přece pro hráče počítačových her velmi příjemným obdobím). Navíc jsem se dozvěděl o zrůdné stránce lidových velikonočních tradic, kterou nás v dějepise nikdo neučil: ještě na začátku 20. století mohl dav koledníků posilněn alkoholem v podstatě beztrestně zabít nepohodlnou mladou ženu tím, že ji v chladných měsících hodil do řeky a přivodil zápal plic. Nikdo to neřešil a ženy se tehdy před koledníky neschovávaly z legrace…
Na prahu dospělosti jsem se naštěstí nějakým omylem či nedopatřením dozvěděl o něčem, co mělo být právem překonané, zodpovědné za všechny možné problémy, křižácké výpravy, upalování atd. totiž s křesťanstvím a jeho pojetím Velikonoc. A i když to před některými kostely tak nevypadá (lidský faktor), křesťanský význam Velikonoc je na hony vzdálený pomlázkově alkoholovým orgiím. Možná o tom něco věděl pašerák Biblí, kterého popravili v kultovní hře Bioshock…
Slepá víra ve velikost člověka, který nepotřebuje nic, jen sebe samotného se vším, co mu poslouží dosáhnout ničím neomezeného potenciálu uvrhla utopické město Rapture v akčním trháku Bioshock do propasti podobající se mnoha temným momentům reálných dějin lidstva. Ve světle temnoty se nabízí proklamovat, že kdyby byl nějaký Bůh, určitě by nic takového nedopustil, nebo by to s lidmi pro jejich ubohost již dávno vzdal…
Křesťanství vycházející z židovské víry přitom deklaruje, že ačkoli lidé ve své svobodě mohou kromě dobrých věcí napáchat i mnoho zlého, tak to s nimi Bůh nevzdává. Dokonce se stále drží svého původního záměru, že chce žít mezi lidmi – a to nejen proto, aby jim z pozice bůhví jaké nadřazené moci pomohl, ale prostě proto, že je chce mít za parťáky a rovnocenné přátele. Aby toho dosáhl, narodí se jako Ježíš a troufne si názornými příklady zkorigovat blouznivé představy lidí o Bohu. Udělá jasno v tom, co doporučuje, totiž že má člověk milovat Boha a své bližní jako sebe samotného. Snaží se být korektní kam až to jde, aby nikoho neztratil. Nakonec je ale pro svou politicko-náboženskou nepohodlnost rychle odklizen ze scény a ukřižován. Snaha umlčet ho se ale zcela mine účinkem, když si dovolí vstát třetího dne z mrtvých. Velikonoce tedy – i když mají díky Bohu šťastný konec – nejsou moc veselé.
