Historie Odkazy Redakce Fórum

Blok


Pravda o UFO, konečně.

G4ndy 12. října 2018, 15:20

Fenomén UFO by se dal prodávat spolu s dinosaury, plastovými pistolkami a pogy ve zlevněném bundle balíčku zvaném “co zabíralo v 90. letech - všehochuť”. Obří ještěry nastolil jako téma Jurský park, mimozemštany pak trošku později Mulder se Sculyovou. Dnes už je to všechno poněkud ohrané, zábavním průmyslem tisíckráte přežvýkané pasé, které samo o sobě nikoho nepřekvapuje.

Můj vztah k mimozemšťanům vystihuje ta nejzapadlejší polička ve sklepě, ve které mám, spolu s jinými bezvýznamnými archiváliemi, vyskládány záhadologické knihy Ericha von Dänikena a časopisy typu Magazin 2000 nebo Fantastická fakta.


Co všechno ještě chudák Bundeswehr zamlčuje?

Informativní hodnota těchto populárně-zbytečných plátků se samozřejmě blíží nule, ačkoli zrovna Dänikenovi nelze upřít jisté literární nadání... Když už nic jiného, procvičil jsem se studiem záhadologie alespoň ve čtení a její autoři si přišli legální cestou k výdělku.

Asi bych na všelikou mimozemskou faunu a flóru zcela zapomněl, nechoval-li bych pěkné vzpomínky na hraní tahové strategie UFO: Enemy Unknown. Šlo o jednu z prvních her, kterou jsem ze série disket natahal do své zbrusu nové-dávno-zastaralé, bazarové 486tky DX. UFO, které mně uneslo, bylo navíc brilantně přeloženo do češtiny, takže odpadla jazyková bariéra a termíny jako “cizák” (slangový překlad mimozemšťana) se mi vryly hluboko do paměti.

Létající talíře záhy přistály na harddiscích všech kamarádů a o hře se tak dalo sáhodlouze diskutovat nebo si na ni venku i hrát: Vzpomínám si jak jsme naháněli jednoho kamaráda-mimozemšťana a snažili se ho “omráčit” elektrickými obušky, abychom s ním pak letěli na základnu a podrobili ho vyslechu s nadějí, že se dozvíme něco o cizáckých plánech a technologiích. Podotýkám že nešlo o šikanu, neb nám kamarád vzápětí na základně vesele utekl z karantény a inspirován vetřelcem nás všechny jednoho po druhém rozpáral.

UFO nám posloužilo také jako jeden z prvních benchmarků - podle toho, jak svižně se nám na monitoru otáčel 3D model Zeměkoule, jsme posuzovali, kdo z nás má rychlejší PC. Docela mě štvalo, že Země rotovala plynuleji na kamarádově 386tce než u mě. Útěchou mi bylo, že u něj na druhou stranu UFO padalo do DOSu pokaždé, když došlo na herní mapě k masivnímu výbuchu, například po odpálení ničivé rakety z ďábelského odpalovače.

Mix budování základen, zkoumání nových technologií a tahových soubojů na izometrické mapě mi připadal proklatě strategický a složitý. Není divu, že jsem onehdy uvítal český návod otištěný ve starém čísle časopisu Excalibur, které jsem si prozřetelně koupil dlouho před tím, než jsem měl PC hry vůbec na čem hrát. Návod jsem si četl stále dokola a představoval si netušené možnosti, které hra nabízela.

Na návštěvě u cizáků - pohostinnost zrovna nepatří mezi jejich silné stránky...

V době největší slávy UFA mi činilo velké potíže se od něj večer odtrhnout a často jsem si ho ráno alespoň na chvíli pustil před kvapným odchodem do školy. Dnes mě UFO fascinuje do velké míry už jen z nostalgických příčin: Po vyzkoušení nízkorozpočtového remaku z dílny Firaxis (XCOM, 2012) jsem byl nucen sám sobě připustit, že se zde novým tvůrcům podařilo původní UFO v mnoha ohledech překonat. 

XCOM z roku 2012 sice vypadá hůř, hraje se ale svižněji a taktičtěji.

Asi nejzásadnější mi přišla oblast tahových soubojů, která v novějším, komornějším, UFU zavání mnohem více taktikou a nejde v ní jen o stereotypní krůčkovité pročesávání mapy. A… už se hlásí ke slovu moje nostalgie, takže konec kritizování původního Ufa! Uff. 

Se stařičkým UFEm, které díky náhodně generovaným mapám a plně destruktivnímu prostředí vzdáleně připomíná o desetiletí mladší kreativní sandboxové hry typu Minecraft, jsem si přece jen užil hodně hravé legrace. Například když jsem na mise vyrážel z recese pouze s jedním vojákem, abych s ním následně vlezl do třetího patra plně zničitelné budovy a “opevnil” se v ní. Čekaje pak na to, až si mě všimnou cizáci a půjdou po mě, načež jsem kolem sebe v předstírané panice rozházel granáty a celou budovu vyhodil do povětří.  Díky UFU se ze mě takto stával režisér improvizovaných sci-fi zápletek a když bylo po ruce ještě publikum pozvaných kamarádů, spoluautorů scénáře, to pak teprve byla pařba…

Máte doma problémy s mimozemskou havětí? Zavolejte XCOM.

Nyní ale k věci: Jaká je tedy pravda o UFU? Díky aktivní modující komunitě sdružené kolem projektu OpenXcom je původní UFO stále hratelné a to i v HD rozlišení. Principy hry, ze kterých jsem byl unešen, vystihuje moje historická, pubertálně-výlevová recenze.

A pokud jde o “skutečné” UFO, mám v tom poměrně jasno: Erich von Däniken správně vypozoroval velkou podobnost mezi návštěvami božstev (teofaniemi) ve starověkých kulturách a kontakty s mimozemšťany popisovanými v současnosti (včetně sexuálního obtěžování mimozemšťany). 

Stejně jako byli vládci starověkých kultur v kontaktu s bohy tak je i dnes mocná vláda USA v kontaktu s mimozemšťany. Omluvte, že z výše umístěného obrázku není dostatečně patrné, kdo je větší mimozemšťan.

Mimozemšťané podle Dänikena odjakživa ovlivňovali či přímo spolupracovali se starověkými kulturami maje přitom filantropické cíle: uspíšení evoluce lidského druhu genetickými zásahy a nabízením vynálezů jako bylo kolo či oheň. Občas to mimozemšťanům pravda trochu ujelo a pomoc s budováním pyramid osolili krvavou intervencí za použití zbraní hromadného ničení, což údajně dokumentuje indická Mahabharata.

UFO podporuje turistický ruch: Budováním takovýchto archeologických atrakcí na různých místech světa zásadně přispívá do památkového fondu UNESCO. Nezapomeňte si tedy vzpomenout na cizáky, když zavítáte na dovolenou třebas do Egypta.

V dřívějších dobách jsme tu měli UFO v podobě božstev či démonů, nyní ho tu máme pro změnu v podobě zcela “vysvětlitelných” mimozemských zelenáčů. Uvidíme, za co budou cizáci považováni příště, zatím se přikláním k vysvětlení starobylých kultur. Přijde mi daleko pravděpodobnější, že je UFO jen další z řady manifestací entit primárně duchovně-náboženských a pavědecko-ateistickou víru v mimozemšťany nesdílím. Přínos setkávání s těmito entitami za hranicemi křesťanství/judaismu (i když i tam asi najdeme různé hoaxy), ať už je nazveme jakkoli, je navíc dosti pochybný - viz. znepokojující kritika východní hiero/teofanie ve filmu Tale of the Princess Kaguya. Je libo trochu osvícení?

O setkání s mimozemšťany by vám své pověděla také Kaguya... kdyby mohla...


Little Fighter 2: zbrusu nová recenze na starou hru

G4ndy 6. října 2018, 15:13

Přečtěte si novou retrospektivně-nostalgickou recenzi na 2D indie bojovou hru Little Fighter 2 od Wertiga.

Lukáš "Wertigo" svého času lf2 hodně hrával a dokonce s kamardáy vytvořil kromě herního klanu i fanouškovskou stránkou wolf2.borec.cz. To je teda borec.


poslední koment:
6. října 2018, 16:43 czdejv: Krasa to sem hral nekdy ve 4ty tride. Je to hoodne podobny jako castle crashers, myslim ze to…

Planescape: Torment - hra pro "dospělé"

G4ndy 30. září 2018, 13:48

Vzpomínám si, že když mi bylo tak kolem 13ti, začal jsem prahnout po “dospěle” vypadajících hrách a za strakaté hopsačky typu Mario jsem se leckdy až zastyděl. Dětsky vypadající hry musely v naší partě ustoupit stranou, aby je vystřídaly Mortal Kombaty a podobné vyspěle se tvářící drsňárny. 

Cyrax varuje: dbejte bezpečnosti při flambování.

Mortal Kombat 3, ještě čerstvý po konverzi z arcade automatů na kamarádovu konzoli Mega Drive, byl naštěstí hrou přece jen kvalitní: když už nic jiného, dal se při všech těch našich pokusech zvládnout ta nejsložitější komba, považovat alespoň za docela vtipný trenažér jemné motoriky a prstokladu. O ostatních titulech, ze kterých stříkala akorát krev a stupidita, se to již říci nedalo.

Vystřízlivění z domnělé dospělosti nám vždy zabralo nějaký ten pátek. Vyčerpaní a dychtící po solidní hratelnosti jsme se pak uchylovali zpátky k ježkům Sonicům a Mariům, nehledě na to že nám Mario připadal klaunsky úchylný.


Tenhle týpek nevypadá moc důvěryhodně...

Když dnes nahlédnu mládeži přes rameno, vidím podobný obraz dospívání. Nejeden hráč či recenzent se nechává ošálit pozlátkem falešné “dospělosti” té či oné videohry. Kdekdo jde do kolen když mu řekne skřet v jinak bezobsažném RPG “fuck you” nebo když má příležitost mučit hispánce. Všechno to “18+” řádění nicméně bledne, postaví-li se vedle infantilně vypadajících, přesto dokonale zábavných závodů typu Mario Kart nebo Bombermana v multiplayeru.

Je libo zaklást si bomby v 8mi hráčích?

Abych se ale nedopustil na herním žánru další z bezpočtu křivd a simplifikací, je nezbytné se zmínit, že tu jsou ještě hry, které svou vyspělou pochmurnost a násilí kompenzují nebo doplňují jinými kvalitami...

A opravdu tím nemám na mysli GTA 5, které hraje akortá na efekt.

Pokud jde o příběh, je třeba v tomto kontextu vyzdvihnout právě Planescape: Torment.  RPG ze světa amerického dračího doupěte, které je takovým méně známým nihilistickým bráškou Baldurs Gate, těšícím se nicméně podobně kultovního statutu. Kvality této hry se nedávno dokonce pokusilo s menšími zaškobrtnutími oprášit vykickstarterované neoficiální pokračování nazvané Torment: Tides of Numenera.

Planescape disponuje opravdu zvláštním výběrem charakterů. 

Na Planescape, které se ke mně dostalo v češtině na přiloženém CD u časopisu Score, si dnes vzpomínám už jen matně. Vím že mě na této hře fascinovala zejména možnost vést s postavami v družině smysluplné, děj i postup ve hře posouvající dialogy. I když ještě nešlo o tak strhující tlachání s parťáky jako třeba v mnohem mladším Mass Effectu 2, přece jen nasadil Torment dobovou RPG laťku pěkně vysoko. Mnozí hráči tento dialogy posílený role-playing ponor následně postrádali v dalších RPGčkách od Bioware, což zavdalo vzniku fan-made modifikacím, které např. do Baldurs Gate 2 přidávají větší ukecanost postav ve vaší skupině.

Trýznivá nátura beznadějného Tormentu, která se dá přirovnat k fantasy očistci na pokraji pekla, se navíc v době, kdy jsem ho hrál, protnula s podobně pesimistickou etapou v mém studijním životě: Z důvodu krajního neprospěchu jsem tenkrát měnil jednu střední školu za druhou a lidé mi říkali, že jsem tím ztratil rok života. Neměli přitom ani potuchy o tom, že to přece nemám zas tak těžké ve srovnání s hlavním hrdinou této hry. Co to je rok života oproti věčnosti. :-) Torment mi tedy byl paradoxně útěchou.

Více v mé historické poněkud suše popisné recenzi.


XIII

G4ndy 23. září 2018, 12:26

Dnes se podívám na zoubky starší 3D střílečce XIII. Stoličky, hlavně ta třináctka vzadu, koukám nebyly dlouho čištěné. Vrozené dentální vady od roku 2004 zub času ještě víc nahlodal. Nenašla se ani žádná hard-core komunita hráčů, která by se postarala o vyvrtání kazů custom patchy nebo o zubní protézy fan-made mapami. No zavřu ji raději hubu. Hmm takhle nevypadá tak špatně… Hranaté tváře, líčka cellshadová… není to sice žádná polednice, i když přece jen ambiciózních nápadů popelnice.


Komiksová předloha XIII nevypadá špatně, asi si ji někdy přečtu.

XIII by si mohla odnést speciální cenu za implementaci českého přísloví “Devatero řemesel – desátá bída.” do oblasti videoher. To ale ovšem pouze za předpokladu, kdyby jí podobných her již nebyly celé zástupy: Nebýt renesance v podobě indie scény, dozajista bychom se dnes již zcela utopili v moři neslaných nemastných her, které jsou od každého trochu a ani jedním nejsou pořádně. 

Nadějný titul XIII dnes z propadliště dějin vykukuje jen sporadicky, to když tu a tam někdo nahraje působivě vypadající gameplay video na youtube. Ostatně jestli něco nelze XIII vytknout, je to bezpochyby její stylové zpracování a docela solidní příběh, obojí inspirované komiksovou předlohou. S lineární hratelností, která se neúspěšně a jen velmi povrchně pokusila propojit dobové trendy z oblasti FPS akcí, už je to podstatně horší. Hlavní problémy XIII ve zdejší recenzi onehdy vtipně vypíchnul Jaxx:

“Opatrné plížení? Že by závan špionážní akce? Odpověď je jednoznačná, ano. Ale pouze závan, který je cítit na míle daleko a ještě ho výrazně omezuje blízký rybí trh.”

Pokračovat k recenzi.


Nový úvodník 2018

G4ndy 16. září 2018, 17:52

Při podvečerních procházkách s malou dcerkou mám nyní prakticky každý den příležitost zavzpomínat si na své vlastní dětství. To se totiž odehrávalo ve stejných panelákových kulisách, ve kterých dnes znovuobjevujeme zapadlá dětská hřiště.

Zjišťuji, že sídliště na okraji Prahy stále skýtá pestrou nabídku skrýší, bunkrů, vstupů do kanálů, raketových základen, vetřelčích hnízd a vůbec čehokoli myslitelného. Stačí zapojit trochu dětské představivosti, nebo inspirace načerpané z bezpočtu filmů, knih či PC her... 

Když přemítám o své minulosti, nelze kromě všech těch dobrodružných výprav, toho vymetaní křoví a kanálů, všeho hraní s legem, a bojování v dračích doupatech, nezmínit právě počítačové hry. Videohry byly jednou z nejvýraznějších ikon, ke kterým jsem vzhlížel napříč dětstvím a dospíváním. 

pokračovat v četbě


Kaguya - úžasný japonský animovaný film se skvostným soundtrackem

G4ndy 21. března 2015, 16:52

Japonský animovaný film The Tale Of The Princess Kaguya od renomovaného režiséra Isao Takahaty si nakonec Oscara neodnesl - porota nejspíš nestála o umělecky ztvárněnou, překrásnou a současně ponuře znepokojující klasickou Japonskou pohádku o (krásném) životě a (zbytečné) smrti, osolenou aktuální sebezpytující kritikou východních náboženství a kultury.

I když může Kaguya vzhledem ke své délce a faktu, že Takahata žádné z jednou zpracovaných scén z filmu nedovolí vystřihnout, působit místy rozvlekle, stojí rozhodně za shlédnutí už jen kvůli dechberoucímu konci (také není radno nechat se odradit trailery, které děj filmu devalvují).

České pokusy o zfilmování klasických pohádek metodou infantilizace děje typu Tři bratři, které z pohádek odstraňují prvek rozporuplnosti, smrti a nespravedlivé krutosti (jako univerzální lidské i dětské zkušenosti) se mohou při srovnání s Kaguyou, kterou má na svědomí 80ti letý režisér, jít zahrabat.

Nespornou kvalitu filmu podtrhuje rovněž perfektní tematický soundtrack od Joeho Hisaishiho. Koncert s hudbou z filmu dirgovaný energickým Hisaishim je volně ke shlédnutí na youtube:


Film Chlapectví (Boyhood) - krátká recenze nedůvěryhodného dospívání

G4ndy 21. března 2015, 16:20

Chlapectví je v mnoha ohledech - zejména pokud jde o opakovanou volbu alkoholiků a násilníků jako partnerů matky hlavního hrdiny - velmi realistickým snímkem, který sleduje v průběhu 12ti let natáčení dětství a dospívání “obyčejného” chlapce Masona, kterého spolu s jeho sestrou vychovává rozvedená maminka za příležitostné asistence neukotveného biologického otce a dvou svých budoucích problematických partnerů.

Nejedná se o film dokumentární, i když se dokumentu může svou atraktivní časosběrnou realizací podobat, ale o pečlivě režírované dílo, které v sobě nese, kromě autobiografických střípků, notnou dávku autenticity.

Poetická realističnost a bezprostřední upřímnost, za kterou by se nemuselo stydět ani filmové zpracování tématicky blízké kultovní knihy “Kdo chytá v žitě”, se ale ze snímku Chlapectví postupně vytrácí. Je to nejspíše tlak na holywoodský šťastný konec, který věhlasného režiséra Richarda Linklatera vede k bagatelizování pro hlavního hrdinu traumatizujících zážitků z dětství. Ty by v reálném světe určitě nevyústili v Masonovo bezproblémové dospívání a osamostatňování. Místo v zasněném happy-endu by hlavní hrdina končil v mnohem temnějších a hlavně slepých uličkách...

Chlapectví tak, podobně jako před třemi lety mainstreamem opěvovaný snímek “The Perks of Being a Wallflower”, bohužel podlehl fenoménu “disnifikace” skutečnosti (odvozeno od produkce Walta Disneye - termín, který filmoví kritici používají pro označení naivních dějových rozuzlení jinak traumatizujících životních skutečností).

I přes nesporné kvality filmu (několik nominací na Oscara 2015; nakonec si jej odnesla jen Patricia Arquette, jako nejlepší herečka ve vedlejší roli za ztvárnění Masonovy matky), jsem filmem v posledku poněkud znepokojen - neprodává Chlapectví ve svém uměle harmonizovaném, pro budoucí život neškodném podání traumatických zkutečností dítěte, laciné odpustky na závažné problémy dnešní společnosti a rodiny?


Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace