HistorieÚvodnikOdkazy

Blog


Little Fighter 2: zbrusu nová recenze na starou hru

6 října, 2018, G4ndy Žádné komentáře

Přečtěte si novou retrospektivně-nostalgickou recenzi na 2D indie bojovou hru Little Fighter 2 od Wertiga.

Lukáš „Wertigo“ svého času lf2 hodně hrával a dokonce s kamardáy vytvořil kromě herního klanu i fanouškovskou stránkou wolf2.borec.cz. To je teda borec.


Little Fighter 2

5 října, 2018, Wertigo Žádné komentáře

Od doby, co chodím do práce velice rád vzpomínám na své dětství. Na dobu kolem 5. nebo 6. třídy základní školy, kdy jsem nic neřešil a jedinými starostmi bylo, co budu dělat s kamarády odpoledne. Vždy jsem musel nejdřív zavolat mámě do práce a zeptat se, jestli můžu ven. Když to zamítla, tak jsem šel na tajňačku, než se vrátí, známe to. Ven jsme chodili víceméně zřídka, většinou jsme trávili čas u někoho doma hraním her. Hra, kterou jsem měl nejraději byla Little Fighter 2, problém byl, že na svojí starý mašině, kterou jsme měli doma jsem to nerozchodil (i přes prakticky nulové HW nároky). Musel jsem neustále přemlouvat ostatní kamarády, ať hru, kterou hrajeme je právě tahle. Pár mých kamarádů to vůbec nechápalo a chteli hrát 3D střílečky a podobně, moje srdce ale prahlo jenom po 2D světě anime postaviček, kde téměř každá postava ovládá magii a navzájem po sobě házejí blasty všemožných barev.

Louis byl pravděpodobně první bojovníček, kterého jsem kdy hrál.

Little Fighter, hra z roku 1999 vytvořená v Hong Kongu dvěma tvůrci Marti Wongem a Starsky Wongem, si mě získala pravděpodobně pro to, jak na svou dobu vypadala. I přes naprostou absenci příběhu (pomineme-li fakt, že je ve hře boss, kterej je prostě ten špatnej bídák, kterýho je potřeba zastavit – o kterým jsem dlouhou dobu ani nevěděl) dokáže vtáhnout do svého světa. Jasně, nadpřirozený síly ovládají postavy všemožných her, ale uznejte sami, kouzla a čáry, jaké známe z fantasy, se diametrálně liší od kouzel v seriálech a hrách pocházejících ze zemí východní Asie. Jasně, v Little Fighter nikdy neuvidíte přemrštěný exploze objevující se v Dragon Ball Z nebo Narutovi, které kácí lesy a zanechávají po sobě krátery jak na měsíci, je to přesně naopak – kouzla jsou zde spíše jako doplnění soubojů hrubou silou, i tak hra hýří barvami, když se na scéně srazí dvě vlny hopsajících bojovníčků.

Číst dále

Planescape: Torment – hra pro „dospělé“

30 září, 2018, G4ndy Žádné komentáře

Vzpomínám si, že když mi bylo tak kolem 13ti, začal jsem prahnout po “dospěle” vypadajících hrách a za strakaté hopsačky typu Mario jsem se leckdy až zastyděl. Dětsky vypadající hry musely v naší partě ustoupit stranou, aby je vystřídaly Mortal Kombaty a podobné vyspěle se tvářící drsňárny. 

Cyrax varuje: dbejte bezpečnosti při flambování.

Mortal Kombat 3, ještě čerstvý po konverzi z arcade automatů na kamarádovu konzoli Mega Drive, byl naštěstí hrou přece jen kvalitní: když už nic jiného, dal se při všech těch našich pokusech zvládnout ta nejsložitější komba, považovat alespoň za docela vtipný trenažér jemné motoriky a prstokladu. O ostatních titulech, ze kterých stříkala akorát krev a stupidita, se to již říci nedalo.

Číst dále

XIII

23 září, 2018, G4ndy Žádné komentáře

Dnes se podívám na zoubky starší 3D střílečce XIII. Stoličky, hlavně ta třináctka vzadu, koukám nebyly dlouho čištěné. Vrozené dentální vady od roku 2004 zub času ještě víc nahlodal. Nenašla se ani žádná hard-core komunita hráčů, která by se postarala o vyvrtání kazů custom patchy nebo o zubní protézy fan-made mapami. No zavřu ji raději hubu. Hmm takhle nevypadá tak špatně… Hranaté tváře, líčka cellshadová… není to sice žádná polednice, i když přece jen ambiciózních nápadů popelnice.


Komiksová předloha XIII nevypadá špatně, asi si ji někdy přečtu.

XIII by si mohla odnést speciální cenu za implementaci českého přísloví “Devatero řemesel – desátá bída.” do oblasti videoher. To ale ovšem pouze za předpokladu, kdyby jí podobných her již nebyly celé zástupy: Nebýt renesance v podobě indie scény, dozajista bychom se dnes již zcela utopili v moři neslaných nemastných her, které jsou od každého trochu a ani jedním nejsou pořádně. 

Nadějný titul XIII dnes z propadliště dějin vykukuje jen sporadicky, to když tu a tam někdo nahraje působivě vypadající gameplay video na youtube. Ostatně jestli něco nelze XIII vytknout, je to bezpochyby její stylové zpracování a docela solidní příběh, obojí inspirované komiksovou předlohou. S lineární hratelností, která se neúspěšně a jen velmi povrchně pokusila propojit dobové trendy z oblasti FPS akcí, už je to podstatně horší. Hlavní problémy XIII ve zdejší recenzi onehdy vtipně vypíchnul Jaxx:

“Opatrné plížení? Že by závan špionážní akce? Odpověď je jednoznačná, ano. Ale pouze závan, který je cítit na míle daleko a ještě ho výrazně omezuje blízký rybí trh.”

Jaxxova recenze


Nový úvodník 2018

16 září, 2018, G4ndy Žádné komentáře

Při podvečerních procházkách s malou dcerkou mám nyní prakticky každý den příležitost zavzpomínat si na své vlastní dětství. To se totiž odehrávalo ve stejných panelákových kulisách, ve kterých dnes znovuobjevujeme zapadlá dětská hřiště.

Zjišťuji, že sídliště na okraji Prahy stále skýtá pestrou nabídku skrýší, bunkrů, vstupů do kanálů, raketových základen, vetřelčích hnízd a vůbec čehokoli myslitelného. Stačí zapojit trochu dětské představivosti, nebo inspirace načerpané z bezpočtu filmů, knih či PC her… 

Když přemítám o své minulosti, nelze kromě všech těch dobrodružných výprav, toho vymetaní křoví a kanálů, všeho hraní s legem, a bojování v dračích doupatech, nezmínit právě počítačové hry. Videohry byly jednou z nejvýraznějších ikon, ke kterým jsem vzhlížel napříč dětstvím a dospíváním. 

pokračovat v četbě


Kaguya – úžasný japonský animovaný film se skvostným soundtrackem

21 března, 2015, G4ndy Žádné komentáře

Japonský animovaný film The Tale Of The Princess Kaguya od renomovaného režiséra Isao Takahaty si nakonec Oscara neodnesl – porota nejspíš nestála o umělecky ztvárněnou, překrásnou a současně ponuře znepokojující klasickou Japonskou pohádku o (krásném) životě a (zbytečné) smrti, osolenou aktuální sebezpytující kritikou východních náboženství a kultury.

I když může Kaguya vzhledem ke své délce a faktu, že Takahata žádné z jednou zpracovaných scén z filmu nedovolí vystřihnout, působit místy rozvlekle, stojí rozhodně za shlédnutí už jen kvůli dechberoucímu konci (také není radno nechat se odradit trailery, které děj filmu devalvují).

Číst dále