Věhlasný režisér Martin Scorsese si libuje ve zkoumání lidského údělu a obvykle nijak explicitně neodsuzuje chování záporných hlavních protagonistů ve svých filmech. Poukazuje tím na širší životní zkušenost, ve které není nikdo – včetně publika – bez viny. Když se k tomu přidají charismatičtí herci reprezentující ty, kteří mají viny na kontě poněkud více, výsledkem většinou bývá vysoká obliba filmu u široké veřejnosti, a to ne nutně pro hluboké myšlenky či perfektní umělecké zpracování ale prostě proto, že záporaci jsou cool.
Přítomnost hlubších existenciálních témat, které ze Scorseseho děl dělají maskovaná kázání, potom obvykle fascinuje i akademickou veřejnost, která v úžasu utrousí Oscara. V posledku si tak i vysoce korektní intelektuálové mohou dovolit sympatizovat s kriminálníky a možná jim v něčem i tiše závidět.
V případě filmového zpracování genocidy indiánského kmene Osage (který přišel ve 20. letech minulého století k nečekanému bohatství, když se na jeho území našla obrovská ložiska ropy) jsem se obával, zda Scorsese za pomoci Di Capria a De Nira ony sympatie k padouchům nepřestřelí. Zda si místo přihrání malé domů křesťanské lásce k bližním, vztahující se i na nepohodlné sociálně patologické existence, nekopne vlastňáka. Naštěstí se tomu tak nestalo.
Číst dáleOstře sledovaný seriál Stranger Things, ve kterém parta puberťáků vedle zachraňování světa ve svém volném čase také hraje deskovou hru na hrdiny Dungeons & Dragons (DnD), zažehl nečekanou renesanci zájmu o tuto společenskou fantasy hru. Americkému dračímu doupěti se tak trochu podařilo stát se jakýmsi maskotem potenciálně velmi výnosného retro byznysu 80. – 90. let.
S pocitem příjemné nostalgie se k DnD nyní vrací jak bývalí hráči, tak i širší veřejnost, která tuto výstřední intelektuální aktivitu považovala spíše za záležitost pro podivíny. Dokladem budiž řada podcastů, comming-outy celebrit, rekordní prodeje DnD knih, pravidel a všemožných licencovaných či inspirovaných produktů včetně podobných deskových her a nyní i celovečerní film v kinech. Stojí filmové zpracovaní skutečně za to, nebo se jen snaží svézt na vlně popularity?
Číst dáleHerní online obchod epic store naděluje každý týden (a během Vánočního období dokonce každý den) hry zdarma. Trošku mi to připomíná doby, kdy vycházely plné hry na přiložených cd a dvd u českých herních časopisů: sice to tenkrát nebylo úplně zdarma – člověk si musel časopis koupit. Časopis by si ale koupil tak nebo tak, takže to jakoby zdarma bylo. 🙂
Škoda že si Putin s Bidenem nemůžou zahrát místo reálného konfliktu nějakou pořádnou válečnou deskovou hru, nebo třeba Civilization. Místo sýpek by mohli ve městech stavět tanky a hýčkat zbrojní průmysl. Biden prý hraje s vnučkou Mario Kart a Putin zase podporuje výuku eSportu na školách, tak to přece nemůžou být takové zrůdy… Zdá se ale bohužel, že jsou oba puzení ke konfliktu silami mocnějšími než jsou videohry.
Včera jsem se bez větších očekávání podíval na nový „rodinný vánoční film“ 8 bit Christmas a byl jsem víc než mile překvapen. Příběh malých kluků co usilují koncem 80. let (v české realitě by to byla první polovina 90. let) vlastnit nebo si alespoň něco zahrát na videoherní konzoli NES vřele všem doporučuji. Nese se to v podobném duchu jako Home Alone a příběh je hladce přístupný i pro lidi, které video hry nezajímají. Definitivně nejlepší vánoční film roku 2021.
Kdysi v dávných dobách, v letech 90. čerstvě porevolučních, zíral jsem jako malé dítě s oblibou do vitrín nákupních domů v centru Prahy. Byly tam sestavené ultra-drahé, velké lego stavebnice vesmírných či pirátských lodí, a ještě dražší elektronika. Mít třebas takovou malou přenosnou televizi a vzít si jí s sebou do školy, to by bylo pozdvižení! Jednou jsem takovou malou televizi sestavil z lega a předstíral jsem, že přehrává zvuky, i obraz že se hýbe… nedokázal jsem se ale dostatečně přiblížit realitě a kamarádi mým fabulacím o tom, že v tom legu je skutečně funkční elektronika (dal jsem dovnitř nějaké drátky) neuvěřili.
Nakonec jsem k jedněm dlouho očekáváným Vánocům dostal walkman, na kterém jsem si mohl pouštět písničky na kazetách půjčených od bratrance, později i hudbu z rádia nahranou na dědově kazeťáku (který měl úžasnou schopnost nahrávat!).
Není to tak dávno co jsem se spolu s podstatně mladšími hráči zúčastnil povedeného dobrodružství v dračím doupěti. Pán jeskyně si pro kroužek dračího doupěte přichystal dozajista zajímavou zápletku – kterou si ale dnes už moc nepamatuji. Do paměti se mi za to vryl úsměvný zážitek názorně ukazující, kterak populární open-world RPG ovlivňují chování hráčů v klasické papírové hře na hrdiny.
Družina se v rámci pronásledování skřetů dostala před vchod do opuštěně vypadajícího trpasličího dolu, nedaleko kterého bylo velké horské jezero. Hrdinové se postupně jeden po druhém rozhodli, že dříve, než vstoupí do dolů, budou se potápět v jezeře tak dlouho, než v něm najdou truhlu s pokladem nebo alespoň drahokamy či perly.
